Chtíti
Chtíti (zast. chtěti, chotěti, na Mor. chtět; vz Gb. Hl. 126. ). Chtíti časuje se na základě dvou kmenův; přítom. chti (m. choti) a infini- tivného chtě (m. chotě). Chci (zastr. chocu, chůceš atd., vz Gb. Hl. 84; v žďárském pohoří: chcu n. zcu. Šb. ), chceš, chce, chceme (v obec. mluvě: chcem; staří říkali: chcme, Arch. I. 52., 1394.; chceme, Arch. I. 66. ), chcete, chtějí n. chtí (v žďárském pohoří: chcou n. zcou, Šb.; chtí, Chč. 304., Let. 231., Št. N. 282., Rkk. 41, chtějí. Chč. 376. ). Přechod. chtě n. chtěje (chtíc n. chtějíc); imperat. chtěj, chtějme, chtějte; chtěl (zastr. chciel, na Mor. chcel), chtěv, chtěn, chtění; chtívati. Vz Listy filolog. 229. O strč. časování tohoto č. vz Kt. 88. — Ch. = vůli míti; s dobrou vůlí neb nuceně, volky nevolky, lib se n. nelib; žádati, oč státi; wollen, wünschen, begehren, ver- langen, beschlicssen, Jg.; ch. se (neosobné) = míti chuť, Lust haben, lüstern, lüsten. Jg. — abs. Chtěj nechtěj. (Na Slov. voľky ne- voľky. Ht. ). Vz Nucení. Č. I chce i nechce (příliš se rozpakuje). Č. Jen chce, jen nechce (brzo chce, brzo nechce). Chtějme neb ne- chtějme, musíme zemříti. Us. Chtíce a vě- douce. Jel. Chtě to učinil. Chtíc nechtíc; chtěj n. nechtěj; chtěj já neb nechtěj; chtěj ty n. nechtěj; chtějte n. nechtějte, Rk.; chtě a věda, V.; chtěje a vědomě, V.; chtě a do- brovolně. Rk. Ať bylo, kde chtělo, lépe: kde bylo, tam bylo. Km. Když chceš; jak chceš. Ať přijde, kdo chce; ať je to, kdo chce; ať se zdráhal, jak chtěl; ať se děje, jak chce; to jsou germanismy m.: Ať přijde, kdo přijde; přijdi, kdo přijdi; buď kdo buď; ať se zdráhal jak se zdráhal; děj se co děj, Brt.; ať (nechť) přijde kdokoliv, nechť je to kdokoliv. Kdo chce kam, pomozme mu tam. Rk. Když mohl, nechtěl a když chtěl, nemohl učiniti. Troj. Ne ten dá, kdo má, ale kdo chce. Jg. Kdo ne rychlo učinil, dlouho nechtěl. Jg. Jak Bůh ráčí, tak i já chci. Ros. Chtějícího snadno jest nutiti. Háj. Chtícímu není nic za těžko, nechtícímu všecko. Pk. Ať jde, kam chce. Kos. Chtějícímu neděje se bezpráví, volenti non fit injuria. CJB. 329. — co (koho, se). Dobré ch. Kom. Chléb ch., jablko, groš. Us. Kdo činí, co chce, utrpí, čeho nechce. Kdo mluví, co chce, uslyší, co by nerád. Mluv ty, co chceš, a já učiním, co chci. Jg. On ji chce (za ženu). Us. On tu pannu chce. Ros. Již se od dávna chtějí. Sych. Kdo mne chce (volá)? Jg. Co tu chceš ? Ať mluví proti tomu, co chce. Nt. — (komu) čeho. Ch. někomu zlého. Ráj. Co chce u dvora? Štědrého večera. Er. P. 38. Nechce ta věc váhavosti a ruky lenivé. Plk. Chceš chleba? Us. Vz Ch. se komu čeho. — komu, čemu. Alx. Chtěl jsem penězům nebo lahodným krmiem. Chč. 629. Jakému chceš, pane, muži (jakého si přeješ)? Kat. 472. Nechtěj i vrahu tej škodě. Výb. Co mi chceš? Chci tomu tak; Čas, mrav, přirození tomu tak chce; Jak tomu chce jeho stav; Zákony tomu chtějí; Mnozí tomu chtějí, že ctnosť jest nejvyšší dobro. Nt. Kdo chce (žádá) cizímu, musí svého nasaditi. Háj. Chce ten stav veliké svobodě. Kom. Chce tomu přirození. Jel. Můj úřad tomu chce. Us., Jd., V. Čemužkoli ch. bude, to míti bude. V. Nečiň jinému toho, čemuž by sám nechtěl od jiného. V. Aniž vím, čemu chci. Jel. Někteří tomu chtí (tvrdí), že... V. Vě- řitelé chtí svému. Us. Item po muži má-li dítky a nechce s nimi býti aneb se vdá a svému chce, má býti odbyta a věno jí dáno. Kn. Tov. 79. Pro potřebu a že tomu páni ch. budou. Arch. II. 503. Co sobě chceme, i bližnímu povinni jsme. Kom. Někdy témuž pohané od židův chtěli. Dal. Čemu sám chceš, to čiň jinému. V. Nechce tomu, bych ho chválil. Sych. To by se mi ještě chtělo! Us. Chce ti dobře (= přeje ti). Kdo chce pokoji, hotov se k boji (jinak: nečiň zmínky o boji). Kdo čemu chce, dá se jedním vlasem při- táhnouti. Lb. Co kde vidíš, ne všemu chtěj. Vz Cizí. Lb. Své chvále od lidí chtieti; Bůh chce pravdě a svět lsti; Mně nechce, ale chtěl by zboží mému. Št. — Pozn. Cht. pojí se, povídají, s dativem; ale toto vše- obecné pravidlo není správné, nemluvíť ni- kdo: chci vínu, pivu, vodě, masu. Novák v Km. Vz Chtíti co, čeho. — kam, k čemu. Každý chce k svému. D. — za koho. Ne- chtěla ho za manžela. Us. Za muž chtíti (vdáti se). V. — co po kom — na kom žádati. Co po mně chceš ? Vz Po. Us. na Mor., Brt. Co chtěl po nebožce? Něco na pa- mátku. Mřk. — na kom. Co chceš na mně? Er. P. 268. Ty chceš na nás po tolárku. Sš. P. 718. — co kde. Povím, žes na mně chtěl v zahrádce růžičku, po cestě hubičku. Er. P. 141. Co chcete u mého děvčete? Er. P. 278. — koho proč. Když jsi mě pro lásku nechtěla. Er. P. 185. — se komu čeho. Chceť se ho (piva) nám, jako pannám k tanci. Rým. Chce se mi toho. D. Chce se mi vína, vody atd. Ros. Chtělo by se mu toho. Ros. Chce se mi toho. D. Toho by se mi ještě chtělo! Nt. Chce se mu zlata. Háj. Svého si všichni hledí, obecného ne každému se chce. Vš. I. 6. — se komu do čeho. Nechce se mi do díla, D., do chleba, do práce, do žertu. Us. Nechce se mi do toho. Us. — s infinit. Chci utéci, psáti. Us. Chtěl se hádati. Br. Jsou, kteří nás znáti nechtějí. Tkad. Jáz chcu zvěsti. Rkk. Kto sě chtějú bíti. Rkk. Chtěše obět vzdáti. Rkk. Kdo chce užiti dobré vůle, musí pokusiti nezvůle. Kuře chce moudřejší býti nežli slepice. Kdo chce v domě škody zbýti, nedej jiskře ohněm býti. Kdo chce ve psí býti, spusť se na čeleď. Kavka kamžkoli letí, černá vždy býti chce. Co kopřivou má a chce býti, to hned na počátku bude ží- hati. Chtěje dýmu ujíti, upadl do ohně. V. Chtěje se louže uvarovati, upadl do bláta. Jg. Chtějí se vzíti (v manželstvo). Chce si ji vzíti. Us. Nechceme tomu věřiti. V. Ne- chtěl uposlechnouti hlasu jejího. Br. Že chceš vždy v krčmě ležeti, diětky chtie hladem zemřěti. Jir. Nákr. 85. Chce se mi jísti (lač- ním), píti, spáti, jezditi, tancovati, zpívati. Ros. Po slaných jídlech chce se píti. D. Kdo chce vydělati, musí někdy prodělati. Vz Zisk Lb. Tím nechci říci = tím nemíním, nepra- vím, nedím. Ch. něco dosíci. Št. Nechtělo se mu dařiti, lépe: nijak se mu nedařilo. Km. Vz více infinitivův u Chtíti v Jir. Ná- kresu str. 85. — Pozn. Někdy se infinitiv vypouští. Chce se pannám k tanci (jíti). Us. Co nás mrzí, to se nás drží; a co jest milo nám, to nechce k nám (přijíti). Č. Prosil Bohdan za kralovnu, ale ona nechtěla zaň (jíti). L. Chceš něco ode mne (míti)? Nt. Nechce to z něho (lézti atd. ) Kom. I káže kněz zemanóm svým: Kto chtie prví na se- dánie (jeti), ty jáz kněz sám ustanoviu. Rkk. 41. — Ch. nadbytkem (ale ne špatně) se klade: Nechci zapírati = nezapírám, non infitior; nechci říci = neříkám; chci jen to podotknouti jen to podotýkám, hoc uniím dico; chceme-li pravdu mluviti = mluvíme-li pravdu, si verum dicimus (avšak i: verum si loqui volumus). Nt. Cf. A tuto chci také čeleď napomenuti, v čem by se líbili Bohu. Št. Teť chci nejprve řeč podjeti a o jiných potom. Št. N. 208. Na počátce chci praviti, jeho smysly vylíčiti. St. skl. III. 175. Vz Brs. 91. — Imperativem slovesa chtíti a in- finitivem opisuje se imperativ. Nechtějte tam jíti = nechoďte tam. Vz Mkl. S. 867. — Někdy zastupuje chtíti latin. imperfec- tum conatus: non dubitas id facere, quod jam diu faciebas ? Zdraháš-li se činiti to, co jsi již dávno učiniti chtěl? Nt. — Ch. opi- suje budoucnosť (nástupnosť) v minulosti, vz Míti. — aby. Chce, abych s ním šel. Us. Chce tomu, aby se to kamení prodalo. Pass. Chce sě jim, aby někaká viděnie měli. Št.