Chváliti
Chváliti, vz Mz. v List. filol. VIII. 5. - co: Davida (dáviti). U Olom. a Litovle. Sd., Kčr. — Hus II. 122., Ž. wit. 9. 3. (24.). — co, koho z čeho. Když máš statku mnoho, tak chval Boha z toho. Tč. Jak sa chválíš z cudzej práce .... Glč. II. 168. Chvalme Boha vždy ze všeho, což na nás přepustí. Hus I. 228. Z toho my Boha ch-lili. Žvt. otc. 52. a. Ch. koho ze stálosti. Chč. P. 24. b., 53. a. — kde. Chválí si to ve Vídni. Us. Sd. Nenajdeš většího blázna ve světě od tého, který sa rád pred inými chválívá ze zlého. Glč. II. 341. — kdy. Měsíce při nastání nechval (konec ukáže). Km. — čím : ústy Boha. Št. Kn. š. 112. — v čem. Kdo sám seba v nečom chválí, do potupy sa vevalí. Slov. Tč. Chválí ho v zpovědi a v modlitbě. Hus II. 318. Ktož sě chválí, u Bozě sě chval. ZN. — na čem. Na ně- kom něco ch. Dch. Dřiev tě chválil na tej věci. Hr. ruk. 91. — jak. Tak chval, abys nepřechválil. Sb. uč. Ch. někoho na modro (= na plano). Světoz. 1871. — koho s kým. Spolu s otcem a synem jej chválé. Št. Kn. š. 14. — od čeho. Chválí studnu tu od dobroty, od hojnosti. Sš. J. 64. Od darů a znamenitých ctností jej chválil. Zk. exc. — koho komu. Chválí si ho. Sá. Chválí si ženu. Us. Wrch. — se. Chlubím neb chvá- lím-li já sám sě, chvála má nic nenie. Hus II. 122. Ani sám se chval, ani sám se haň. Ch. se = chlubiti se. Mor. Mtc. 1878. 34. Cf. Pochváliti. — že. Chvalme Bóh, že . . . Št. Kn. š. 8.