Í
O vzniku í vz Bž. 27., 82., 97. — Í. v 13. stol. rozváděno v ie, jež později zase úženo v í: slavíček — slavieček. Vz Bž. 26., Gb. Hl. 75. Jindy rozváděno v ej (pův. ie = ei = ej), kteréž ve mluvě obecné posud slýcháme. Vz Bž. 26., Gb. Hl. 75. Přejkop = příkop. V podřečí keleckém. Brt. v Osv. 1884. 33. V dolském nářečí se í po c, č, s, š, z, ř, j, l ve všech slabikách v ej rozšiřuje: hřejch, ušej (uší), mosejž. Vz Brt. D. I. 52. V pod- řečí keleckém na Mor. rozvádí se také v ou: kosťou. Brt. L. N. I. 227. — 1 koncov- kou gt. pl. hl. po měkkých souhláskách a po r na Zlínsku, Hrozenkovsku : rodičí, koší, grajearí, rytíři, dědici, soudci, kozí, husí, kopci, klobásí, minutí, modlitbí; posud vůbec: groši, dni. Brt., Bdl., Obr. 98. V gt. pl. vzorce znamení í po l se odmítá: rol, obil. Na Zlinsku. Brt. — V 3. os. pl. V. tř. se přehláska zrušila: teší — tešou; i ve spis. řeči: dřímí — dřímou. Cf. I., List. lil. 1884. 77. — I přípona: Jelení, Tuří, Vydři, Žernoví atd. Pal. Rdh. I. 137. — Í přípona komparativu. Vz Km. 1887. 441., Kompa- rativ, Hezký (dod.). — -í = -ův. Kuní Město, Vládyčí Újezd. Půh. I. 337., 222. — Cf. Listy filol. 1886. 379. — Í. = jí. Slov. Oj, to je ten šátek, co mně milá dala, mosím i ho vrátiť, aby neplakala. Pk. Ps. 18.