-ice
-ice. Přípona jmen podstatných rodu žen., často zdrobnělých. Němci mívají složeniny. Samice, polovice, jelenice, levice, pravice, směsice, rukavice, holubice, trubice, holčice, suknice, lasice, děvčice, slepice, udice, štěp- nice, Ht., Č, D., bohorodice, kštice, mšice, lvice, hřebice, dračice, medvědice, družice, bojovnice, kouzelnice, hnojnice, kostnice, ná- ušnice, máslnice, olovnice, pakostnice, svět- nice, zimnice, bradavice, bělice atd. Mkl. B. 305. — Přípony -ice užíváno v staré češtině více nežli nyní: vdovice, bratřice, zemice. Jir. — Touto příponou tvoří se ženská jména osob, obdobně jako mužská příponou -ík, od kmenů jmenných: dlužník — dlužnice, služebník — služebnice. Potom jména zvířat: pěnice, slepice, opice. — Jména nástrojův: přeslice, palice. T. — Pozn. Před -ice´ se dlouhá samohláska krátí: bába — babice, dívka — děvčice, sáně — sanice. Pk. — Jména měst a vesnic na -ice ukončená a v počtu množném užívaná jsou od jmen osoby znamenajících odvozena a znamenají, že osad- níci jejich jsou potomci té osoby, jejíž jméno ve kmeni se drží, že tedy osoba ve kmeni jmeno- vaná je původem či předkem. Stará jejich forma končila se v -ici: Budivoj — Budějovici — Budějovice; Lutoměr — Lutoměřici — Lito- měřice. Jsou rodu mužského. — Forma stará těch, jichž s singul. užíváme a jež od jmen věcí pocházejí, končila se na -ica: Teplice, Lomnice, Březnice. Bs., Č. Vz Brs. 10. — Pozn. V řeči lidu zachovaly se správné české tvary adjektiv vedených od místních jmen rodin- ných v -ice a -ín. Lid mluví: Malenovský (Malenovice), Boskovský (Boskovice), Doman- ský (Domanín), Slavický (Slavičín). Poněvadž tvary nynějšího jazyka spisovného v -ický a -ínský jsou původu teprve nedávného, jest na bíledni, že jsou méně správné. Brt. Proto i: Budějovský, Pardubský. Ale máme Ho- lešov a Holešovice, Benešov a Benešovice, Boleslav a Boleslavice, Čelakov a Čelako- vice. V takových případech jest snad radno za příčinou jasnosti psáti: Holešovský (z Ho- lešova) a Holešovický (z Holešovic) atd. To- muto návrhu však Brt. odporuje dodávaje: Máme na sta Lhot, jak tu rozeznáme lhotský ? Řeknu-li lhotský les, vím-li, který lhotský to les jest? — Užíváme-li slova v sing., zůstává -ice: Tepličan, teplický. Vz Brs. 162. — V již. Čech. stává přípona -ice m. -ová: Tom- čice, Kupšice n. Kupška m. Tomková, Ku- bešová. Vz -ka. Avšak -ová zůstává tam v některých jménech: sládková, správcová atd. Kts. Na Plzenště, Plaště a Příbramště užívá se týchž tvarů s příměskem příhany, na př.: Kozl-ová, s příhanou Kozl-ice. Vedlé toho užívá se i -ka, ale bez příhany, tak že některá jména mají jen-ová, jiná kromě toho i -ka: Boudová, Šteflová; Marš-ova, -ka; Kabát-ová, -ka; někdy se při -ka krátí kme- nová samohláska; Slámová, Slamka, Nová- ková, Novačka; Vlasáková, Vlasačka. Prk. Listy filolog. TI. 230. — Jména na -ice ne- přijímají v gt. pl. koncovky -í: slepice — slepic, ne: slepicí (dle, Růže'), opice — opic. — Litoměřice — Litoměřic, vz Budějovice. — Od slov na -ice zakončených tvořila se u sta- rých adjektiva příponou -ný (ne: -ní): hra- ničný, silničný, polovičný. Šf. — Vz Tvo- ření slov.