ie
ie, v staročeštině dvojhláska, zúžila se skoro vesměs v í a to ve slabikách kmeno- vých i ohýbacích, a v češtině spisovné i vět- šinou v nářečích obecných, vyjma zejména slovenštinu. Ve slabikách kmenových ve slov- cích velmi mnohých: kníže, místo, hřích, číše z: knieže, miesto, hřiech, čieše atd. — V koncovkách ohýbacích ve sklonění Páv v lok. pl.: hadích m. hadiech; ve vzoru Paní v dat. paním m. paniem; ve sklonění Slovo v lok.: slovích m. sloviech; ve mnohých pádech vzoru Znamenie; pak ve mnohých pádech vzoru Boží: božia — božie — boží, božieho — božího; v časování ve vzoru Uměti a Házeti: umím m. umiem, umíš m. umieš, házím m. háziem; v 3. os. pl. vzoru Držeti a Činiti: drží m. držie, činí m. činie (z činia) atd. — ie zúžilo se v é nejčastěji po l: mléko, chléb, chlév, lék (ale lid říká: mlíko, chlív, chlíb, lík), po kteréž souhlásce zúžení později se dokonává nežli po jiných, ano na př. znamení již v 2. pol. 16. století jest pravidlem a naproti tomu, zelé, obilé, veselé (m. í)' ještě v 17. stol. (a na Mor. tu a tam podnes. Bž. ) velmi zhusta bývá. — Častěji slyší se nezúžené ie v některých dialektech, na př. viece, viem, vieko, viera, spieš, kamenie m. více, vím atd (ve Tře- boňsku, okolo Záhřeba na Mor. a v Opavsku) a zvláště ve Slovenštině, kde z pravidla zů- stalo nezúžené ie: boží, gt. božieho, dativ božiemu. (Šb. ) Gb. Hl. 69., 70. Vz í roz- kládá se v ie.