-ím
-ím, přípona subst.: otčím (otčim; od otec), Mkl. B. 289.; koncovka v dat. pl. 4. skl. růžím a 5. skl. vzorce „Daň": daním; v obec. mluvě i ve vzorci „Kosť": kostím m. kostem; hlavně: Husím, myším, pídím, vším. (Mk. ); v dat. pl. 7. skl. polím a instr. sg. a dat. pl. 9. skl. znamením; u adjektiv jednoho zakončení v lok a instr. sg. rodu muž. a střed. a v dat. pl. dnešním. — Slovesa na -ím (v 1. os. sg. ), dříve na, -ěju, -iji, -ju. Vz -aju; -ím m. -iji u Opavy: pím m. piji, vy- lím m. vyliji. Šb. Místo-ím v 1. os. sg. praes. na Hané o n. u. Vz O.