-in
-in. Přípona subst. Hospodin. Jg. — -in, -ina, -ino (-ův, -ova, -ovo) přípony jmen přídavných přisvojovacích. Místo genitivu uží- váme u jmen osob určitých, jsou-li v sing., přídavných jmen přivlastňovacích tvořených, jsou-li jména podstatná rodu muž., příponou, -ův (-ova, -ovo), pakli jsou rodu žen., příponou -in (-ina, -ino), při čemž se před -in (ina, -ino) tvrdé souhlásky změkčují a hrdelnice směžďují (h v ž, ch v š, k v č; r v ř, c v č, d v ď, t v ť: otec — otcův, kovář — kovářův, mistr — mistrův; druha — družin, macecha — macešin, kmotra — kmotřin, matka — matčin, zlatnice — zlatničin, teta — tetin. To jest město Davidovo (= Davida), Br., zahrada matčina (= matky). Us. Dci mateřina. Kat. 3. Husy paňmáminy, Er. (Mkl. S. 90. );
sestřin, holčin, nevěstin. Mkl. B. 132. Avšak
jsou příklady i ze staroslovanské i ze staro-
české mluvy, že se přípony -in (-ina, -ino)
i k substantivům rodu muš. dávaly: holubin,
Neklanin, pastušin. (Ht., Č. ). Zastena pláčem
holubiným. Rkk. 7. Slyše volánie pastušino.
Rkk. 31. Přijde nová radosť v junošino srdce.
Rkk. 29. Osoba musí býti určitá, chcemeť
touto příponou říci, že něco majetnici jediné,
určité přináleží: matčin čepec = čepec jisté
matky. Č. Klade-li se místo genitivu jméno
přídavné přivlastňovací, nemívá nyní onen
genitiv žádného přívlastku; pakli má u sebe
nějaký přívlastek, zůstává jméno podstatné
nyní z pravidla v genitivu. Vzal kosti Saulovy
a kosti Jonaty (m. Jonatovy), syna jeho. Br.
Husy matčiny jsou tlusty. Ale: Husy naší
matky jsou tlusty. Ale říkali také: Přivedl
duši Hektorovu, toho pracovitého muže. Mudr.
— Pass., Troj. A novočeský výraz, slova
Isaiáše proroka' zněl by staročesky: a) slova
Isaiáše prorokova; o) slova Isaiášova proroka;
c) slova Isaiášova prorokova. Gb. Zahrada
sestry, která v Praze jest, je veliká, zde ne:
sestřina (smysl by mohl býti: zahrada sestřina
v Praze jest). (Vz o tom více v článku: Genitiv, ku konci: O náhradě genitivu ad- jektivy a v článku: -ův, -ova, -ovo). — U Plzně, Manětína a na Plaště přivlastňuje se jedné osobě u masc. příponou -ovo, u fem. příponou -íno pro vše pády, rody a čísla. Udělal to přes otcovo zákazy; matčino šaty se mi líbí. Prk. v Listech filolog. II. 231. Vz o tom více v článku -ův. — Není-li řeč o majetnici jedné, určité, nýbrž o celém druhu n. rodu osob, neužíváme přípon -in (-ina, -ino), a -ův (-ova, -ovo), nýbrž jiných: žebrák — hůl žebrákova t. j. hůl jistého žebráka, ale: hůl žebrácká = taková, jakou mívá žebrák kterýkoli, jakou mívají žebráci vůbec; vdoví, pastuší, otcovský, bratrský. — U jmen zvířat se neužívá přípon -in a -ův, aneb jen zřídka, poněvadž u zvířat vlastnictví vždy více na celý rod než na jednotlivce přenášíme: hadí, včelí, beraní, lví. Ale: Eva hadovou řečí svésti se dala (i. e. řečí jistého hada). Č. Vz -ský, í (přípona str. 566., b. ) — Přídavná jména tato skloňují se jako přídavná jm. na -ův (ova, -ovo) zakončená. Vz Otcův, Tvoření slov.