Indikativ
Indikativ, u, m., z lat., způsob ukazovací, anzeigende Art. — I. se klade, když je řeč o dějích skutečných nebo o dějích, které mluvicí za skutečné pokládá; když něco prostě, buďsi kladmě buďsi záporně, vyřčeno aneb když po něčem přímě se tážeme. Zk., Vn. — Mimo to klade se i o dějích pouze myšlených: 1. po: ké, kéž, kéže, kýž, kýže (ve větách přání), aby se co událo, konalo aneb, aby se bylo co v minulosti událo, což se však nestalo. Kéž se Bůh smiluje. Kom. Kéž jsem se nikdy nenarodil. Kon. — 2. Po „ať", když s důvěrou očekáváme, že se za působením druhého co stane. Ať nekraluje hřích ve vašem těle. Št. Ať jsou slova ta tobě příjemna. — 3. Po: „nechať, nechť", když očekáváme, že druhý kdo přání našemu na překážku nebude. Přikládá se: prosím, medle. Nechť medle jdeme na poušť. Br. Nechť jsem zachován při živobytí. Br. — 4. Kde se v němčině konjunktiv klade a to: a) při ča- soslově míti. Učinils, čehož jsi učiniti neměl (was du hättest nicht thun sollen). Br. — b) Při: lépe bylo, lépe jest, es wäre besser gewesen. Lépe mi bylo tam ještě zůstati. Br. — c) Při: „kdokoli, jakžkoli, kdežkoli" atd. Kdežkoli bydleti budete, města zpustošena budou. Br. — d) Když možnosť činu časem budoucím vynášíme: könnte, dürfte. Ale řekneš někdo. Knihy nejsou modly, dí někdo. Kom. — Zk. Vz Kéž, Ať atd.