Infinitiv
Infinitiv, u, m., způsob neurčitý (časo- slova). — a) Infinitiv jest jméno, přípona jeho -ti u přirovnání s jinými jazyky svědčí, že jest to pád, nejspíše dativ kmene v -i. Gb. Tvarem jest inft. ztrnulý pád sg. sub- stantiva příponou -ti tvořeného; který však pád to jest, není rozhodnuto. Mkl. S. 844. — b) Z infinitivu nemá se i na konci vy- pouštěti. Vz Brousek infinitivný (na konci tohoto článku) a I (zaniká, f. ). Chceme-li i vynechati, musíme předcházející t změkčiti: hrabať, loviť. Os. V infinitivě začalo se od- souvati i velmi záhy; již v RZ. dlužno čísti iskať pravdu m. iskati; v Rkk. dát šíju a slyšeť znova m. dáti a slyšeti atd. a v Rukop. hra- deckém (Výb. I. 181. ) a jak zřieť na jeho těle; Lomnický píše dokonce být, rýmovat, dokazovat atd. Gb. Hl. 86. — V obecné mluvě v mnohých krajinách i se vypouští, aniž se t měkčí, ale jinde zase, kupř. pod Krko- noši t se mění v ť. V již. Čech. mluví se také: dát, věřit, a kromě toho se tam a jinde klade c m. s: moct, vect, plect, máct, kláct, kráct m. mésti, vésti, plésti, másti, klásti, krásti. Kts. Což vysvětlí se tím, že vsouvá se mezi kmen a příponu -ti eufonické s: záb-s-ti, tép-s-ti; odtud tedy: plétsti čili (ts = c) plect; tím tak zvané rozlišování vysvětleno; v Čech. s se vsulo a se kmenovou zubnicí ve smíšenou hlásku c spojilo, kdežto na Mor. před vsutým s kmenová zubnice vysuta (jak výslovnosť obecná učí); odtud i v písemní řeči vysutím d, t dostáváme tvary: plésti, vésti (z pletti, vedtij. Bž. Brt. píše o této věci takto: Někteří z infinitivu i odsouvají. Proč ubohé toto i nejnovější spisovatelé čeští v takovou nenávisť vzali, jest nepochopitelno. Není snad spisovné řeči na škodu, liší-li se aspoň něčím od řeči obecné a čeština nemá těch růzností věru mnoho. Radili bychom našim novotářům, aby poslouchali řečníka, který i v infinitivu vyslovuje, a jiného, který je odsouvá. Mají-li sluch český, poznají, že jest odsouvání to velmi na ujmu rythmické lahodě řeči. Novotou takovou mizí všecek rozdíl mezi českým in- finitivem a supinem, čehož velmi želeti jest. Správná čeština činí přísný rozdíl mezi infi- nitivem a supinem, kladouc supinum na ozna- čenou účelu po slovesech pohybování. Vz Su- pinum. — c) Časoslova dvouslabičná kmene zavřeného (končí-li se kořen sou- hláskou) nekrátí dlouhé kmenové samohlásky v infinitivu, ani když inftiv složením třísla- bičným se stává: nésti — donésti, klásti — neklásti, péci — napéci. — Pozn. 1. Říká se také: Když v příčestí času min. rodu činného stojí před l souhláska, nekrátí se ani ve třísla- bičném inftvu kmenová sam.: nesl, kladl, pekl. — Pozn. 2. Po právě měli bychom i tyto tříslabičné infinitivy krátiti, než posice délku podporuje (Pk. ). — Pozn. 3. V již. Čech. se kmenová samohláska dvouslabičného infinitivu nedlouží: vest, nest, pect, tect. Kts. — Pakli kmen jest otevřen (končí-li se samohláskou), tu se v infinitivě trojslabičném kmenová samohláska krátí, krátí-li se také v příčestí minulého času: krýti — ukryti, mýti — umyti, bíti — nabiti — zabiti, dbáti — nedbati, lháti — nalhati, znáti — poznati, státi — dostati, víti — uviti, rýti — vyryti, býti — odbyti. — Pozn. Říká se také: Stojí-li v příčestí času minulého rodu činného před l krátká samohláska, krátí se ve tříslabičném infinitivu kmenová samohláska: šil — našiti, žil — požiti, bral — nabrati, spal — zaspati. Us. — Také mají dlouhou kmenovou samo- hlásku v trojslabičném infinitivě časoslova s kmenovou samohláskou u: plu- vyplouti, ku- okouti, tlu- natlouci a složená časoslova od mříti (mru), vříti (vřu), příti (pru), tříti (tru), mlíti (melu), jíti (jdu) a p: umříti, zavříti, otevříti, popříti, utříti, vymlíti. Po- znati je možná též dle toho, že v příčestí hlásku í mění v e: umřel, zavřel, otevřel, popřel, utřel, vymlel atd. Potom i tam zů- stává kmenová samohláska dlouhou, kde vznikla stažením se dvou samohlásek: dostáti (od stojati), zahřáti = zahříti (hřejati), zaváti, vysmáti se atd. Poznávají se dle toho, že mají v příčestí minulého času dlouhou kme- novou samohlásku: dostál, zahřál, zavál, vy- smál se, dopřál. Naproti tomu skracuje se v 6. třídě kmenovní samohláska v opětovacích slovesech, odvozených od složených finitiv- ních 4. třídy; v čemž často se chybuje, tedy rozšířiti — rozšiřovati, skrátiti — skracovati, povýšiti — povyšovati, ponížiti — ponižo- vati; tedy ne: rozšiřovati atd. — Zvláštní nesnáz činí infinitiv sloves dle vzoru -pnu, -píti. Ta měla do 14. stol. ie m. í v inftvě a tím rozeznávalo se pieti (pnu) od píti (piji), žieti (žnu) od žíti (žiji) atd. Když pak v 14. stol. ie se zúžilo v í, měly inftvy píti od pnu a piji, jíti od jmu a jdu atd.; stejný tvar, z čehož nezřetelnosť povstala. Proto přeložil obecný jazyk tato slovesa do třídy druhé, ale jen s těmi formami, které dle třídy prvé by byly nezřetelny, tedy zejména s infinitivem: pnouti, jmouti, žnouti, tnouti atd.; dále pak užívá forem zase pravidelných jako v pří- čestích: pjal, jal, žal, ťal; pjat, jat, žat, ťat. Ježto na Mor. a na Slov. mají v inftvě kon- covku -ati, tedy držmo se jí také kladouce pjati, jati, žati m. pnouti, jmouti, žnouti; složené tvary: ujati, pojati, požati, nažati atd. (Brs. 17. ) — d) Infinitivu času minulého nemáme. Opisuje se, ku př.: Mluvili o něm, aniž to věděli (ohne es gewusst zu haben. ). Viděl prý ho. Er soll ihn gesehen haben. Tvrdili, že je poslali. Sie behaupteten, sie geschickt zu haben. — e) Infinitiv má činný a trpný význam, ale rod jím označen býti nemůže. Metlami bíti kázán, virgis ver- berari jussus. Byl v žałář saditi kázán. Leg. Jir. Nákr. 87. Cf. Ich sah ihn mit Füssen treten, calcari. Grimm. — Mkl. S. 847. — f) Infinitiv sloves neskonalých označuje trvání, opětování a opakování děje (děj trvací, opětovací n. opakovací), inft. pak sloves skonalých jednodobosť neb ukončení děje (děj jednodobý n. ukončený). Onen odpovídá z pravidla řeckému infinitivu praesentis, tento řec. infinitivu aoristu. U sloves počíti, začíti a jiných klade se infinitiv sloves neskona- lých. Začal, přestal psáti. Přestal dýchati. Kom. — V záporných větách klade se z pra- vidla infinitiv sloves neskonalých. Vz Ne. — Mkl. S. 847. — g) Infinitiv jest odtažité jméno časoslovné, ale podržuje povahu časo- slova, pojí se s pádem časoslova samého a s příslovci, ne s jmény přídavnými a obsa- huje způsob činnosti, trvání a dokončení. — Kdy klademe infinitiv? O tom napsal Brt. v Km. II. str. 605., 624., 658., 672., 687. násl. článek. (Jakožto úvod předesýláme toto pozn.: Dle toho, je-li podmětem věty aneb náleží-li k přísudku, dělí se infinitiv v infin. a) podmětový, b) přísudkový. V obou těchto případech pronáší se infinitiv buď a) obecně, beze vztahu k určitému jednot- nému podmětu — infinitiv obecný, buď /?) vztahem k určitému jednotnému podmětu — infinitiv jednotný. — Pozn. Za infit. obecný položiti můžeme větu neosobní; za infinitiv jednotný jen větu osobní; dle toho onen slouti může též neosobní, tento osobní. Ati Uytiv dlužno mluviti = dlužno, aby se mlu- vilo; (hľ 6t líytiv dlužno, abys mluvil: máš mluviti. Niederlova Mluvnice jazyka řeckého strana 857. ). — A. O infinitivě podmě- tovém. I. Infinitiv obecný (neosobní) bývá podmětem mnohých sloves a výrazů ne- osobných, jako jsou: a) sloveso bezpodmětné jest, kteréž ve spojení s infinitivem znamená možnosť, povinnosť, nutnosť. To jest viděti, že bláznivých lidí bezčíslný jest počet. Št. N. 7. Tu slyšeti dusot koní, tu viděti hrozné krupobití. Kom. Lab. 73. Nejednu pohanskú paní bieše viděti slziece. Kat. 8256. Vz Býti (s infinitivem, str. 117. a jiné příklad y v Km. II.. 606. ). — b) Slovesa bezpodmětná: má, musí, sluší, hodí se, neškodí, může, líbí se. Vz tato slovesa. To sě má zítra státi. Kat. 1552. Musí se ta věc v tajnosti chovati. Kom. Lab. 50. Časem zablázniti neškodí. Mudr. 83. Vz Km. II. 607. — c) Jména (s jest) a to a) adjektiva: snadno, těžko, příkro, mrzko, pracno, volno, bezpečno, pohodlno, možno, náležito, hodno, milo, veselo, pochotno, kratochvilno, divno, žalostivo, břidko, stydko, ohyzdno, hrozno, teskno; dobře, zle, lze. To divno povědieti. Kat. 1500. Usilnoť (= těžko) sě obci protiviti. Dal. 49. 29. Nebez- pečno jest na těch stolicích seděti. Kom. Lab. 71. Stydko je mluviti. Št. N. 136. Těžko z kamene olej vytlačiti. Mudr. 55. Vz víc příkladů v Km. II. 607. — Pozn. Vedlé vy- tčených adjektiv užívá se často substantiva věc s příslušným adjektivem. Pěkná věc jest pěknou míti bibliotheku. Kom. Lab. 37. Te- sklivá jest věc o tom připomínati. Bart. 32. Vz Km. II. 608. — ß) Substantiva: třeba, netřeba, potřebí, dosti, hanba, hřích, bída, radosť, útěcha, umění, moudrosť, maličkost', čas. Vz tato slova. Netřeba než zapřáhnouti a jeti. Kom. Lab. 30. Zeptati se potřebí. Kom. Lab. 57. Útěchať bude i to poznati. Št. N. 106. Bohatému dobře činiti ztráta, Mudr. 168. Vz více příkladů také v Km. II. 608. — II. Infinitiv jednotný (osobní). Infinitiv s dativem bývá podmětem u výrazů v před- cházejícím odstavci (I) uvedených. ad a). Je vám býti tu nebo tam. Us. Jižtě nám v smutné té propasti zahynouti. Kom. Lab. 31. Vně je psóm ostati. Št. N. 300. Kak mi učiniti tomu. Kat. 3117. Čistému srdci je viděti Boha. Št, N. 286. — ad b). Mně a tobě sluší se bíti. Dal. 28. 24. Víc mi se psáti nehodí. Arch. I. 91. S jedním se mi mlu- viti dostalo. Kom. Lab. 133. — ad c). Kaž- dému souditi snadno. Kom. Lab. 32. Lépe by bylo Božejovi střiebra nebrati. Dal. 56., 59. Hrozná věc zlým a divně radostná do- brým vstáti z mrtvých. Št. — Vz více pří- kladů v Km. II. 608. — B. O infinitivě přísudkovém. Infinitiv přísudkový buď jest předmětem aneb určením, dle toho jest: a) předmětový, b) určovací. — Pozn. Přísudkem vlastním se sponou jest bývá in- finitiv nejčastěji ve výměrech: To jest Bohu slúžiti, svój stav neb úřad vésti ke cti božie. Št. N. 54. Tlachati není cepem máchati. Lou- piti není koupiti. — a) O inft. předmět- ném. I. tř. Infinitiv pouhý (jednotný). Infinitiv pouhý berou k sobě za předmět: 1. slovesa, která vedlé infinitivu nepřipou- štějí jiného předmětu: a) slovesa moci, umění a zvyklosti: moci, dovésti, stačiti, stíhati, uměti, věděti, znáti, učiti se, zvykati. Vz tato. Móž to slyšeti každý. Dal. 5. 23. Ne- mohli stačiti doluov dělati. Let. 65. Vie žati žito. Zpěv. I. 251. Neobyčejných věcí uží- vati zvykli. Kom. Lab. 28. — Pozn. Velmi zhusta užívá se v staré češtině časoslova ne- táhnouti s Následujícím až k označení dvou dějů po sobě jdoucích (nyní = sotva — již). Netáhla sv. Agatha té modlitby dokonati, až ihned duši pustila. Pass. 212. Nyní bychom vazbu tu dobře napodobiti mohli časoslovem stihnouti. Nestihl se pomodliti, všecky modly se zlámaly. — b) Slovesa povinnosti, nut- nosti, volnosti: mám, musím (strčes. drbím), smím. Vz tato slovesa. Což více mluviti mám, pane můj. Kom. Lab. 138. Proč ten blud či- niti smieš (se osměluješ)? Kat. 1220. Sraziti nám drbí Luděk voje pod jednu ránu. Výb. I. 15. — c) Slovesa chtění: a) osobná: chci, nechci (staroč. nerodím), ráčím, musím, žá- dám, naději se. Vz tato slovesa. Nechcú tě za súdcu jmieti. Dal. 3. 18. Neroď nic stý- skati sobě. Kat. 3002. Naději se brzy ve Francii býti. Žer. L. I. 68. — ß) Neosobná: chce se mi, žádá se mi, stýská se mi, stíhá se mi. Chce se mi píti. Výb. I. 188. Stesklo se mi s ním choditi. Vrat. 120. Že se vám nestíhá v takový déšť na pole jíti. Us. — d) Slovesa hodlání: hodlám, chystám se, stro- jím se, míním, myslím, ukládám, uvoluji se, slibuji, zavazuji se, přisahám, hrozím, dů- věřuji si, troufám si, zdráhám se, zpěčuji se, rozpakuji se, bráním se, varuji se, stra- chuji se, bojím se, stydím se, hanbím se. Vz tato slovesa. Co hodláš učiniti? Us. Neroz- pakujte sě slova božieho rozsévati. Št. N. 80. Umříti se já nebojím. Sš. Pís. 66. — e) Slovesa snažení: snažím se, hledím, usi- luji, přičiním se, pokouším se, zůstávám, přestávám, meškám, dlím, obleňuji se, liknuji se, nedbám, odříkám se. Vz tato slovesa. Učení všecko stíhati se snaží. Kom. Lab. 110. On se dal plakati. Sš. P. 669. Neupúščej búřiti u vrahy. Výb. I. 17. Vtom sě oblení pracovati. Št. N. 123. Nedbali plniti slibu. Tov. 95. — Vz víc příkladů k a -e v Km. II. 625. — 2. Slovesa, která vedlé infinitivu při- bírají předmět osobní, v němž podmět infi- nitivu jest obsažen. a) Slovesa rady, po- bídky, příkazu: radím, napomínám, káži, velím, poroučím. Vz tato slovesa. Rychtář napomínal s nižádnou zbraní nechoditi. Let. 376. Poroučejí mu počítati. Kom. Lab. 56. — Pozn. 1. Slovesa rady a pobídky mívají obyčejně jen tehdy infinitiv, když osoba, které radíme, kterou pobízíme, vyjadřena není; sice mají konditional. — Řídký jest infinitiv místo obyčejného konditionalu po slovesech prosby. Pánóv prosi vedlé sebe sésti. Dal. 5. 28. — Pozn. 2. Není-li osoba, které při- kazujeme, vyjádřena, má infinitiv význam passivný. Žádného do města přikázal jsem nepouštěti. Arch. I. 88. — b) Slovesa učení, působení: učím, zvykám, pomáhám. Vz tato slova. Umění učí lidi skrovně mluviti. Anth. I. 140. 1 děkoval pánu Bohu, že mu jest ráčil pomoci přes tu vodu se přepraviti. Let. 59. — c) Slovesa připouštění a bránění: dá- vám, dovoluji, dopouštím, přeji, bráním, há- jím, zapovídám, nechávám. Vz tato slovesa. Nedal jsem se jim rozcházeti. Žer. Sn. 83. Ani zlému větru na sebe vanouti nedal. Kom. Lab. 81. Deváté přikázanie brání, žá- dati bližnieho svého ženy. Št. N. 300. — Vz Km. 627. — II. tř.: Infinitiv s akku- sativem. Infinitiv s akkusativem klade se a) po slovesech viděti a slyšeti. Viděli jsme se nedaleko býti od ostrova Kandy. Pref. 519. Viděl jsem je v blátě váznouti. Kom. Lab. 29. Slyšel jsem tu některé z nich chlubiti se. Kom. Lab. 128. — Není-li akkus. osobný vyjadřen, infinitiv mívá význam pas- sivný. Panna Maria omdlela, když viděla vésti Krista. Pref. 189. Jak uslyšel smlouvu čísti, dal se v odpovídání. Žer. Záp. II. 155. — b) Po slovesech myšlení a projevování, a) při stejných v obou větách podmětech. Nic nemajíce všecko se míti pravili. Kom. Lab. 116. Ku statku právo míti se hlásí. Žer. Záp. II. 11. Vinným zná se býti. Vš. 33. Pán mrtvé křísil, aby dokázal se býti pánem života. Ev. Mat. 120. — ß) Při růz- ných v obou větách podmětech. Ukazovali nám kmen stromový, jejž pravili palmovým býti. Har. I. 208. Někteří plesali pravíce tu božského cosi býti. Kom. Lab. 46. Vybrali 9 mužů, které hodnými býti kněžského úřadu soudili. Prot. 57. — Pozn. Ačkoli vazba tato v jisté míre (při různých podmětech téměř jen infinitiv býti), české skladbě dobře svědčí, podobá se přece, že teprve působením latiny většího rozměru nabyla. Vyskytáť se nejča- stěji ve spisech věku XVI. U Štítného a spisovatelů současných velmi zřídka se jí dočítáme ku př. Št, N. 429.: Darmo se mní vítězem býti proti hřiechu, ktož jen pomsty se bojí. Sice klade Št. pouhý akkusativ nebo instrumental, kde pozdější spisovatelé infinitiv přičiňují: Prvý roh proti Bohu řekl jsem hrdosť. Pravie boha lhářem. Vz Št. N. 147., 152., 162., 179., 184., 188., 220., 245., 276., 318. Bludným jeho dobře znali. Výb. II. 219. Sám se hřiešným poznal. Pass. 302. Vz také Listy filolologické a paed. 310, Akkus. — b) O infinitive určovacím. Infinitiv určovací, češtině a řečtině vlastní (v latině jen u básníků) značí 1. vztah či rozsah vlast- nosti neb činnosti nějaké, infinitiv vztahový; i určují se jím: a) adjektiva zvl. snadnosti a libosti (srv. lat. supinum na -u). Oheň dobr jest sě zhřieti. Pass. 132. Mandragora ovoce dobře vonie, ale jísti není chutné. Št. Dobrým mila by byla pravda slyšeti, i od oslice. Št Čistota všem liba slyšeti. Št. N. 225. Vz Krásný, Lehký, Potřebný, Protivný, Snadný, Těžký, Tvrdý. — b) Substantiva. Udělá se mi chuť podívati se. Kom. Lab. 37. Mám obyčej ráno vstávati. St. skl. V. 125. Abych mohl chvíli míti na obecné věci mysliti. Žer. Sn. 8. Vz Moc, Povinnosť, Právo, Svoboda, Úmysl, Vůle, Žádosť. — 2. Dosah či míru, po kterou až platnosť má činnost neb vlastnosť nějaká — infinitiv dosahový; i určují se jím adjektiva: hotov, ochoten, volen, povinen, dlužen, hoden, důstojen, žá- dostiv, snažen, schopen, pilen, leniv, nedban- liv, prázden, mocen, silen. Proti své vůli něco činiti povinni nejsou. Kom. Lab. 119. Dlužna jsta sě milovati. Št. N. 93. Bude snažen střieci sě zlého. Št. N. 131. Kolíne, nejsi hoden státi. Sš. P. 585. Vz Dlužný, Důstojný, Hotov, Hodný, Mocný, Netbavý, Pilný, Prázdný, Schopný, Silný, Žádostivý. — Pozn. Sem též počísti jest infinitivy tak řečené absolutní (samostatné), jež vyjadřují míru, pokud má platnost výrok činěný. Ale pravdu říci, nic horšího pan posel do sebe neměl, nežli že velice skoupý byl. Vrat. 42. Jest nám tu zima pod okny státi. Sš. P. 746. Co neviděti budou svátky. Us. — 3. Účel neb cíl činnosti nějaké — infinitiv účelný. Jím určuje se a) sloveso dáti: Otec dal dítě sv. Marině pěstovati. Pass. 407. Královna dá oznámiti. Kom. Lab. 97. Svato- pluk se mu dá znáti. Dal. 28. 14. — b) Slo- vesa hoditi se, sejíti se. Hnilý klát se nehodí ani do kamen dat. Sš. P. 343. — c) Slovesa chůze a posýlání mají po sobě z pravidla supinum. U spisovatelů střední doby kladen za supinum často nesprávný infinitiv. Jiní náboženství konati vybíhají. Kom. Lab. 13. — Pozn. Lid užívá zhusta infinitivu účel- ného po časoslově býti, odpovídaje ku př. na otázku, čemu (nač) to je ?' infinitivem: jísti, píti. Taktéž: Prádlo jest ještě váleti. Žito jest ještě vázati. — O jiných platno- stech infinitivu. Kromě případů vytčených má infinitiv 1. platnosť substantivnou; i užívá se ho a) podmětem. Zlého člověka znamení jest, všude práv žádati a co se či- niti má, z rejster toliko chtíti věděti. Kom. Kab. Léhati měkce, choditi hladce, jísti a píti lahodně nepřináleží ku podstatě zdraví. Kom. Did. 14. Mluviti stříbro, mlčeti zlato; Slíbiti a dáti jest dvojí. Mudr. 78., 93. — b) Předmětem. Pustiti ho tam za nehodné soudil. Kom. Lab. 86. Turci za veliký hřích mají polapeného ptáka zabiti a snísti. Vrat. 71. — c) Přívlastkem, zastupuje-li infinitiv přívlastek substantivní či přístavku. A což toto jest za ukrutnosť s člověkem jako s ho- vadem zacházeti. Kom. Lab. 54. — Pozn. Zvláště zřejmá jest substantivní platnosť in- finitivů jísti a píti. I nesměchu sě bíti v čelo před bohyni v súmrky jim dávati jiesti. Rkk. 8. Dachu knězu jiesti, píti. Dal. 59. Vz Km. II. 660. — 2. Platnosť způsobovou ve větách vztažných a tázacích a) jest: kdo (= má kdo), co, čemu, čím, nač, zač, kde, kam, odkud, kudy, kdy atd. Ještě je (= má) vám kdo pomoci. Us. Bylo odkudy dluhy platiti. Žer. Záp. II. 149. Tu se bylo čemu dívati. Har. I. 169. — ß) Není: kdo (= nemá kdo) atd. Nenie co šíti, ano vše děravo. Výb. I. 487. Není se čím ubezpečiti. Kom. Lab. 87. Není se ho proč báti. Kom. Lab. 23. Vz Km. II. 661. — y) Mám: co atd. Hromáždie, což mohú, aby měli co propiti. Št. Sotva se čím přikryti neb vyživiti mají. Kom. Lab. 123. Bude míti s kým pracovati. Žer. L. I. 55. — ď) Nemám: co atd. Čeho víc žádati neměl. Kom. Lab. Šla bych si stěžovat, ne- mám komu. Er. P. II 93. Nemáme čím hrdi býti. Št. N. 215. Nemám se já tady kdy baviti. Sš. P. 13. — Pozn. Podobně se pojí s infiniti- vem nemám nic. Nejmám niče činiti s tiem. Anth. I. 73. — e) Vím, nevím: co atd. Ne- vím toho jakými slovy vymluviti. Kom. Lab. 132. Každý vie kde nalézti, což komu jest třeba. Št. Nevím nic jiného psáti. Arch. I. 92. — 3. Má infinitiv platnost způsobovou, když nastupuje za způsoby žádací a to a) za imperativ. Nevysazovati dětí na slunce. Ne- svěřovati vesla těm, kteří na vodách nebý- vali. Č. Mudr. 364. — b) Za optativ. Ó ten- krát já být blesků pánem. Hál. Děd. 55. — c) Za konjunktiv rozvažovací. Pravda jest, což tajiti? Kom. Lab. 81. — Pozn. Též za předvetí vět podmínečných užívá se infini- tivu. A byť o zem se bíti, není se kam díti. Č. Mudr. 184. Dáti ho (obrázek) do knížek, nesměstná se, zamknout ho do truhly, udusí se. Sš. P. 474. — 4. Platnost citoslovce — infinitiv zvolací, jímž se prostě jmenuje předmět citu. Ó šeredné zlé! v tajně dru- hému lstivým a zlostným srdcem utrhati. Št. N. 154. Nejsa králem, českým králem se psáti. Let. 498. Pozdě po lidech slova chy- tati. Č. Mudr. 79. — O shodě přísudko- vého jména infinitivního. Má-li infini- tiv ‚býti´ při sobě jméno přísudkové (doplň- kové neb určovací), platnost mají o shodě jeho pravidla tato. 1. Substantivum klade se do přísudkového instrumentalu. Nedaj jiskře ohněm býti. Dal. 8. 38. — Zřídka jen vyskytuje se dativ. Dachu z mála vojsku býti. Dal. 8. 42. — 2. Participia i adjektiva (z pravidla ve formě neurčité) kladou se buď do přísudkového dativu neb do nominativu; u pozdějších teprve spisovatelů vyskytuje se za dativ přísudkový instrumental adjektiv formy určité. — 3. Co se týče grammatické shody mezi dativem podmětovým a dativem přísudkovým, pamatovati jest, že přísudkový dativ sing. rodu muž. zastupuje dativ všech rodů a obou čísel. Nesluší mně, vám, sestře, bratru býti veselu. Vz Lze. — Jen zřídka vy- skytuje se rod ženský. By mi bylo živě býti. St. skl. I. 138. — Podlé různých druhův infinitivu platí tato pravidla o shodě parti- cipia neb adjektiva přísudkového: I. Infi- nitiv podmětový jak osobní tak neosobní má jméno přísudkové v dativě. a) Proč mi živu býti? Anth. I. 49. Všichni, jimžto bude spasenu býti, na pravici stanú. Pass. 15. — b) Slušíť při tom opatrnu býti. Št. N. 37. — c) Nesnadno jest pokornému srdci tak pilnu býti těch marností. Št. N. 117. Zléť jest úst svých nebýti mocnu. Št. N. 66. Lépe poctivě umříti, než potupně živu býti. Č. Mudr. 315. Vz více příkladů z Km. II. 673. — II. Infinitiv předmětný. 1. Slovesa, která vedlé infinitivu nepřipouštějí jiného předmětu, mají jméno přísudkové v nomina- tivě. Lež nikdy nemóž dobra býti. Št. N. 115. Kolik set let živ býti moci bude. Kom. Lab. 52. Počal jsem vesel býti. Kom. Lab. 52. Vz více v Km. II. 674. — Pozn. Řídký jest tu dativ přísudkový. Začnouce živu býti mřeme. Kom. Did. 65. Boj se býti netbavu spasenie. Št. — 2. Slovesa, kteráž vedlé in- finitivu přibírají předmět osobní (nejčastěji v dativě) mají jméno přísudkové v dativě. Raziť vám opatrnu býti. Št. N. 98. Hektor kázal všem k boji býti hotovu. Troj. 237. Nedaj jim býti obmeškánu. Št. Vz více v Km. II. 674. — 1II. Infinitiv určovací má jméno přísudkové v dativě. Ctnosť jest všecko opu- stiec chudu býti; Čtvrtá blaženosť jest synem božím nazvánu býti. Št. N. 223., 245. — IV. Infinitiv platnosti substantivní má jméno přísudkové v dativě. Duchem chudu
býti jest pokornu býti, ne hrdu. Št. N. 282.
Volili jsme raději umříti, nežli živu býti tak
bídně. Prot. 188. Vz Km. II. 675. — Do-
datek. Sloveso řídicí a infinitiv splývají
v jeden pojem, pročež doplněk závislý na
infinitivě nespravuje se tytýž co do pádu
infinitivem, nýbrž slovesem řídícím. Tak
nesluší světa milovati. Št. N. 113. Nesmím
jemu pravdy pověděti. St. skl. V. 104. Sena
jim jísti dajte. Dal. 64. 26. Ta bázeň jest
báti se ztratiti té odplaty, jižto Buoh svým
dává. Št. N. 250. Dávno jsem žádostiv byl
té noviny slyšeti. Žer. L. I. 146. Vz Enal-
lage, 1. Vz více příkladů v Km. II. 675.
— Pozn. Nepovšimnutí této vazby bylo
snad příčinou, že mluvnice naše uvádějí ta-
táž slovesa, jakoby se pojila s genitivem,
jimž jediné akkusativ přísluší. Mezi taková
slovesa počítá ku př. mluvnice Zikmundova
i v 2. vydání jísti a píti, kteráž sama o sobě
jiného pádu než akkusativ nikdy nemají. — Brousek infinitivný. 1. Někteří spisovatelé novější užívají důsledně supina za infinitiv; jiní zase střídavě tu infinitivu tu supina, jak jim právě z péra vyběhne. Nehledíc k jiným důležitějším věcem, aspoň libozvuku bylo by šetřiti. Infinitivy vésti, nésti, volati zajisté liběji znějí, nežli supina vest, nest, volat, aniž infinitivy v -iti (mluviti) odporny jsou českému duchu. Vz počátek tohoto článku. — 2. Některé vazby infinitivné, jako bezpodmětné jest s infinitivem, přísud- kový dativ atd. vytracují se z nenáhla z řeči spisovné. Dle obdoby vazeb německých užívá se zbytečně přespříliš sloves museti, míti, lze jest a j.; anebo mění se bezpodmětná vazba nesprávně v podmětnou: Hora jest viděti m. horu jest viděti. Vojáci jsou vi- děti m. vojáky jest viděti. — 3. Slovesa zů- stati užívá se často zbytečně a chybně za příkladem vazeb německých. Zůstaň státi, seděti = stůj, seď; zůstal státi m. stanul, zastavil se. Hodiny zůstaly státi m. zastavily se. Zůstali vězeti v blátě m. uvázli, uvízli. Taktéž: Naučil jsem se ho znáti v Praze m. poznal jsem ho. — 4. Slovesa dáti, ne- chati, lze jest (může se) nesprávně se ve- spolek zaměňují. — 5. Z míry hojná jsou nyní substantiva slovesná (-ání, -ení, -tí) kladená za správné infinitivy podmětem, předmětem i v pádech předložkových. Vz Abstrakta. — Pozn. Kromě infinitivu hradí Čechové německá substantiva slovesná: a) pře- chodníkem; b) větami aby, že (jak, kterak), aniž; c) supinem; d) jinými obraty. Vz Ab- strakta. — 6. Již Jg. poznamenal, že slovce německé zu rádo by mělo svého zástupce v češtině. Co zde má mezi námi co dělati ? Měli mnoho co vypravovati. Mám mnoho co na práci. S tím nemám nic co činiti. — Ve všech těchto a podobných větách jest co takovým nepovolaným zástupcem německého zu. Vz Co, str. 142., a. — Druhým takovým zástupcem něm. slovce zu chce býti před- ložka k. Odhodlal se k přerušení bitvy m. přerušiti bitvu. Plan byl snadno k prove- dení (bylo snadno provésti). — Vz také Mkl. S. 844. —871.; Zk. Skl. 636. —660; Zk. Ml. II. 124. —131.; Ht. Sr. mluv.; Brs. 16. Cf. Niederlovu Mluv. jaz. řec. str. 358. a násl.