Infinitiv
Infinitiv. Přípona infinitivu jest -ti (-ť), kterouž připínáme ku kmeni infinitivnému. Bž. 174. — Inft. má buď thema rovné kmeni prostému, nebo přibírá ku kmeni prostému příznaky; příznaky infinitivů jednotlivých tříd zoveme jinak též známkami třídními. Bž. 171.— 172. — Na mor. Val. končí se inft. v ť: volať (vz Brt. L. N. I. 223.) místy i na Mor. v t: pect, žat. Vz Brt. D. I. 76. — Na Zlínsku krátí se dlouhé kmenové samo- hlásky dvouslabičných infinitivu kmenův otevřených : dat, pit, kryt, chtět, měť, plut, ale: hrát, stát, bát atd. Ze kmenů zavře- ných nedlouží se toliko: klast, krast, přast, jest (jísti). Brt. — Proti češtině jest a pře- hlasováno v infinitivu a parte, perft. sloves V. tř. vzoru hráti: hřít, přít, smít sa, okřít; hříl, příl, smíł sa, okříł; kromě toho: vsík- nút, dosíhat, zapříhat, uzíbnút, vzítý. Brt. v Mtc. 1878. 2. Kvantita dvouslab. infini- tivů ve strč. Vz List. filol. VI. 218. — In- finitivem nezávislým vyjadřuje se na Mor. a) podmínka, úmysl, rozkaz a p.: Edem hodně pršeť, a bylo by hneď po všeckéj slávnosti (kdyby pršelo). Edem neměť strachu a všecko se vám vydaří. To si pomysleť (to si pomysleme)! No néni z toho nic, ít spat (poďme spat). Ono je to enom kde ít, hneď člověk něco utratí (sotva člověk někam vyjde). Keď ja íť (abych šla)! On včil ze švagrovu a z děťmi a mě enem za- biť a zabiť atd. Cf. Ale pravdu říci nic hor- šího do sebe neměl, nežli že skoupý byl. Vrat. Z pravidla bývá inft. ve větách tázacích, kde řeč spisovná užívá slovesa míti s infi- nitivem. Už íť? Pustiť ho? Už hnáť? . . . Častý jest v řeči lidové zvláštní způsob infinitivu vztahového, češtině spisovné ne- známého. Kúřiť kúřil bych celý deň, ale jesť (jísti) nejed sem ešče. Hledáte-li ho? No hledať, nehledám ho. Vz tam více pří- kladů. — b) Inft. mívá význam a platnosť substantívni. Vz;íi si jest (jídlo) na pole. Puč mi kúřiť ... — c) 1. jest doplňkem sloves a jmen. Dalo sa pršať. Nabrál sa íť do lesa. Já pamatuju celú našu dědinu vy- hořeť. Je zvyk pršeť a moda snih padač. Ten baťoh býl těžký nésť..... V nářečí val. a uh. pojí se rád bych s infinitivem. Rád bych pomocť — Stihnouti s infinit, opisuje kondicional: Už je tma, ale stihlo býť pod mračnem, bylo by ešče tmější. — Umět s infinit, značí v Podluží na Mor. děj opětovaný jako lat. solere a něm. pflegen. Ženy rády umá naříkat. — Irrealný kondi- cional minulý ve větách podmíněných opi- suje se často inft. se slovesem míti v první větě a se slovesem moci ve větě druhé. Měli ste ít s nama, mohli ste také něco do- stat (dybyste byli šli, byli byste dostali). . d) Často bývá i epexegetickým doplňkem celé věty a mívá tytýž význam účelný. Dybyste tak kýšky měli napit. Dál chlapca slúžit . . .e) I. účelný. Zanésl sem si boty spravit. Čemu to je? ptáky chytat. Byl zvonit klekání ... f) I. ve větách bezpod- mětných. Bylo vám tam nechodiť. Toho psa bylo by uvázať ..Brt. D. I. 192.—194. Vz tam více příkladu. Cf. také ještě Brt. S. 3. vyd. 188., Prk. Přisp. 38., Brt. v Mtc. 1878. 27. - Str. 575. a 2. ř. sh. přidej: Vz Kvantita a Gb. Hl. 132. — Ib. ř. 17. sh. středník (;) za atd. vymaž. — Str. 577. b. 3. ř. zd. za 674. přidej: Cf. Brt. S. 3. vd. 105. — Str. 578. a. ř. 24. zd. za uvízli při- dej: Vz Zůstati (konec). — O syntaktické platnosti strč. infinitivu vz List. filol. X. 304. Cf. i S. N.