-isko
-isko, přípona jmen podstat. rodu střed., před níž se dlouhá kmenová samohláska krátí; často k zvětšení pojmu podstatných jmen; i povržlivé, neohrabané, příliš veliké se jí vyjadřuje: hubisko (veliká huba), kravisko, masisko, očisko, chlapisko, nůž — nožisko, babisko. Potom znamená ještě místo, kde něco jest nebo bylo: ohnisko, pastvisko, plavisko; držadlo: bičisko, topořisko. Mkl. B. 277. — C před -isko v č: vrabec — vrabčisko. D., Ht. V Krkonoších jediné v: chlapisko. Kb. Často se s -ište stejně užívá: pastviště — pastvisko. T. — Vz -ák, -iště.