Já
Já (azb, lit. asz, zend. azem, skr. ah-am, řec. éyá, lat. ego, goth. ik. Schl. ) m. strčes. jáz, z se odsulo, vz Gb. Hl. str. 115. Skloňuje se takto: nominat. sg.: já, gt. mne (tvar , mě' není doložen. Pk. ), dat. mně n. mi, akk. mě, ale také mne, který tvar jest vlastně genitiv, lok. mně, instr. mnou; pl.: nomi- nativ: my, gt. nás, dat. nám, akkus. a lok. nás, instr. námi. Strč.: jáz, mne (mene), mně n. mi, mě, mně, mnú; dual. nom.: va n. vě, akkus. (na), gt., lok. najú, dat., instr. náma; pl. nom. my, gt. nás, dt. nám, akk. ny, lk. nás, inst. námi. — Širší tvary mne, mně kladou se: 1. Kdyži se s nějakým důrazem pronášejí n. na začátku věty kladou. Tobě a ne mně to dal. Mně to přináleží. — 2. Po předložkách. Přišel ke mně. Střelil do mne. — 3. Z pra- vidla, když je přívlastkem určujeme. Běda mně nešťastnému. Kz., Kt. Na Mor. Běda mi nešťastnému. Brt. vz také Hatt. Srovnávací mluvnici str. 232. Nominativ jáz jest ve všech starých památkách až do 14. století. — Gt. mene jest jen v Ev.: mene sleduj. — Dat. plný mně je důrazný, sesláblý mi více en- klitický. — Instr. mnú povstal stažením z před- historického mnoju. — Akk. dual na není posud doložen. V staročes. památkách za- stupuje jeho místo gt. dual: Tu na jú nalezú, Pass., nebo akkus. pl. ny. — Dat. pl. pře- hlasuje se dosti zhusta během 14. stol. v.: nem, zvl. u Dal. a v Alx.: Co nem kážeš ješče. ŽSK. — V akkus. pl. ve všech star- ších památkách: ny; teprv později: nás. Vzbuď ny. Št. Hospodine pomiluj ny. St. skl. — Gt. a akkus. mne rozeznává se zře- telně od dat. mne u Čechů v prus. Slezsku jako v písmě. Šb. — Akk. sg. v již. Čech. mje m. mne a me m. mě; pro mje; on me ošidil. Kts. Na Mor. gt. a akkus. pravidelně jen mne (zřídka akk.: mě). Hněvá se na mne. Šb. — Pod Krkonoši v gt. a akkus. a lok. mňe. Tamtéž me rn. my (nominat. pl. ), u sta- rých lidí. Kb. — Rozbolelo mne mé srdce. Er. P. 153. — Já (my) ve větě obyčejné se vynechává, ale klade se: 1. Když se osoba mluvící silněji vytýká. Já jsem ten, kterýž rozptyluje znamení lhářův. Br. My jsme jen pohostinu. Kram. Raději potáhnu já na Poláky. Háj. — 2. V protivách. Já o slivách a on o blumách mluví. Us. My o voze a vy o koze. Prov. — Při zájmeně , já' (taktéž při: ty, my, vy, ona, sebe, kdo, někdo) užívá se m. genitivu mne (taktéž m.: tebe, nás, vás, jí, sebe, koho, někoho), je-li přívlastkem, zájmena přisvojova- cího: můj (taktéž: tvůj, náš, váš, její, svůj, čí, něčí), a) Místo genitivu přivlastňo- vacího. Ona je sestra má (tvá). Br. Města vaše vypálena ohněm. Br. Jméno naše přijde v zapomenutí. Nebude se ostýchati velikosti něčí. Z čích rukou jest to ? Br. — b) Místo genitivu podmětu. Podlé mé vší žádosti stalo se. V. Chtěl se mstíti svého pádu. Br. Tvé žádání, mé rozkázáni, domnění vaše, její kvílení, něčí naříkání. — c) Místo genitivu předmětu. Toť k zlehčení jejímu bylo. Br. To k svému vzdělání obrátil. V. — d) Místo genitivu příčiny a původu. Připadl na nás strach váš (m. strach vás, od vás). Br. — e) Místo dativu předmětného. Velicí páni svých křivd náhle mstívají (i. e. křivd sobě učiněných). V. — Pozn. Přidá-li se k těmto zájmenům přívlastek, kladou se z pravidla do genitivu. Radosť má jest všech vás (m. všech vaše) radosť. Br. To jest všech nás obyčej (ale: To jest náš obyčej). Ale praví se také: Že jsi hřešil, není tvůj samého pád, ale i náš. Br. — Zk. Skl. str. 305. Vz tam více příkladův.