Ja
Ja = ano. Poíakací částice tato není snad totožna s německým ja; jestiť to původní a, k němuž pro hiat přisuto j. Na Valaších se mluví: Kde's to vzal? A kúpil sem to. Poď se mnú. A půjdu. Částicí touto často počíná se odpověď nebo námitka. No jak to bylo? Ja šak vy to také víte. Kde's to kúpil? Ja v Holešově. Daj mi kúsek. Ja nate. Počkaj, dostaneš! Ó ja (nebojím se)! Brt. v Mtc 1878. 21., Brt D. 172, Neor. 5. Die jiných je to čes. osobní zájmeno já, neboť staří Čechové přisvědčovali na otázky výrokové ještě na počátku 16. věku nej- raději spojkou a a zájmeny osobními za- mlčujíce po nich prísudky slovesné na př. Máš syna? A já (mám) Cf. Ht. Sl. ml. §329., Obzor v Praze 1855. II. 120. a násl. Já, kak by bylo přeužitečné to tvé naučenie. St. Ku. š. 275. Toto já mívá svůj zvláštní přízvuk ve výslovnosti a zní někdy krátce. někdy dlouze podlé odpovědi důraznější nebo méně důrazné. - Něm. ja = ano, inu, ino, nu, no, istě (na mor. Val. ťa). Brt. D. 172.