1. -aj
1. -aj, zpětnou přehláskou v ej (a v e před měkkou souhláskou j) se proměnilo v příponě u jmen podstatných: obličaj. Zde aj již v 13. stol. přehlasováno v ej pro jotaci před a sesílenou, jak vysvítá ze způ- sobu psaní: obličiej. Kde předchází souhláska jotace neschopná, tu aj zůstalo podnes: kraj, stáj, háj, tajný; výjimkou jsou: Rejhrad, stejný, hejno. — Předpona superlativu naj povstala z dvojného genitivu najú; nej- krásnější znělo prvotně najú krásnější = nás dvou krásnější. Najú přehláskou přešlo v nají, potom v naj jako: zajutra, zajitra, zajtra. V 16. stol. teprve vyvinulo se ej z aj. V polštině a poněkud i v staročeštině staženo najú v ná. — Aj v imperativech se udrželo v: laj, haj, kaj, taj. Jinak ej: sekej, zdvíhej, zpívej. K proměně této přispěla, zdá se, i ta okolnosť, že obecný jazyk odhodiv í z 3. os. pl. praes. (dělaj, hraj, daj, zpivaj) potřeboval v imperativu jiného zakončení, aby oba tvary děliti mohl. Vz A. — Aj z au: hajtman, hejtman z Hauptmann. Jir. — Aj rozloženo z ý, vz ý (rozložené v aj, ej).