-janín
-janín. Příponou -(j)an a -ěnín (m. ja-nín strb. ja-ninb) tvoří se jména rodová a místní: Říman a Říměnín, strb. Rimljaninb, měšťan, zeman; Lužany. Tu pak byla pravidlem pře- hláska e (ě, zeměnín), když následovala hláska měkká, buď ve druhé příponě odvozovací -ín aneb i ve příponě odvozovací jiné, buď ve příponě ohýbací. Tedy v sg. veskrze ze- měnín, gt. -a atd., když se dle staršího způ- sobu přípona druhá -ín podržuje, ale zeman, a atd., když se později druhá přípona -ín odsula. V čísle pak množném nebývá druhé přípony -ín a přehlasování záleží na kon- covce ohýbací: nom. a vok. zeměnie či ze- měné (poněvadž i -né platí za měkké, ať po- vstalo z -nie anebo z původního e), gt. ze- man, dat. zemanóm, akk. zemany, lok. ze- měniech či zeměnech, instr. zemany. A tak bývalo i jméno přídavné zeměn(b)ský a pod- statné zemén(h)stvo; oboje mají přehlásku od svých přípon, které se začínaly původní samohláskou měkkou (strb. -bskt, -Lstvo). Co do času pozoruje se tato přehláska v če- štině spisovné od dob nejstarších, pokud je k tomu příležitosť. Při delším singularovém kmeni udržela se, pokud se vůbec kmen udržel; dosud mluvíme správněji dvořenín než dvořanín, ale ve kratším kmeni (bez -ín) jsou výjimky s nepřehlasovaným a staré a čím dále četnější, až v 16. stol. přehláska e docela se zrušila: zemané, lok. zemanech a vedlé toho i sg. zeman, a atd.; a podobně i v adj. zemanský a v subst. zemanstvo. Gb. Hl. 58. Vz tam více. Vz také: Tatar, Křesťan, Zemanský, Slovanský, -ěnín.