JehoJeho, gt. a akkus. m., sg. zájmena
on, ejus, něm. seiner.
Vlastní-li se co osobě třetí rodu muž. n. středu. sg., která není podmětem věty, vyřizuje se přivlastňování genitivem ukazovacího zájmena jeho; vlastní-li se však něco více osobám
, užívá se:
jich, jejich (eorum
, carům).
Je-li osoba rodu ženského sg., klade se
její (ne: jeho)
. To jest jeho otec
. Viděl jsem jejich otce
. To jest její dítě. Jak mnoho jsme v službách jeho vytrpěli. Vrat. Rány jeho vše zacelily. Dal. Znáš-li jeho syna? Us. —
Jeho vlastní. = lat. suus. Hannibalem sui cives o civitate ejecerunt. Hannibala jeho vlastní spoluobčané z obce vypudili. Kos. Zde časteji
svůj klademe: svoji občané. Brt. —
Před j nestaví se v tomto případě vsuvné n, poněvadž předložka ne- patří k:
jeho, její, jejich, jic
h, nýbrž k jménu podstatnému, na němž gt
. jeho atd. visí. Šel jsem k jeho (
ne: k něho) bratru = k bratru jeho. Kz. Vz On. —
O jeho a jej vz
Ho. —
Jeho a svůj. Kdykoliv jest majetníkem sám podmět věty, přivlastňuje mu Čech zájmenem ,
svůj' ať jest podmět v osobě kterékoliv a v čísle jednotném n. množném. Jiné tedy jest: Václav přišel o jmění svou nedbalostí' a Vác- lav přišel o jmění nedbalostí jeho (jiné osoby než jest Václav)'., Hádá dle skutků svých' a, Hádá dle skutků jeho'.
Chybně tedy: Pan polesný byl pochválen za
jeho snahu m.: za
svou.
Naopak chybou jest: Výbor má za svou povinnosť panu B. díky vzdáti za blahodárné působení
své m.:
jeho. (Sám sobě výbor neděkuje za své působení, nýbrž jinému za jeho působení). Mk. — To jest mého bratra
jeho dům
šp. m. To jest dům mého bratra. Brs. 95. — Vz
Jejich, Její, Svůj.