1. Již
1. Již (zastr. juž, v obec. mluvě už), jižť (južť). Již s přehlasovaným u v i, juž s ne- přehlasovaným u; vz u. Gb. J. označuje náhlosť nastupujícího neb prudkost uplýva- jícího času, schon, bereits. Juž by jim byli odoleli. Rkk. Již jsem na břehu. J. mu na kůži teče. Kom. Již čas, j. po obědě. Us. — J. = nyní, jetzt. Byloť je vždy pokání, k němuž proroci táhli lidi, ale tak plné moci, jakož již má, nemělo jest. Št. — Již- již = hned, sogleich, den Augenblick. Což již již zahynouti má. V. — Již-již, buď-buď, dílem-dílem, jednak-jednak, bald-bald, theils- theils. V tom přijde j. tuto neštěstí, j. tamto. Reš. — J. znamená velkost stupně. Dá ti, to již nejméně dvě stě. L. Již to zlé, když vlk vlka žere. L. To jest již ne přirození, ale tvá vlastní vina. Jel. Již ne o řemen, ale o celou kůži běží. Jižť je po nás. Br. — J. = dále, nun, ferner, nunmehr. Nuže
již do vnitřních údů nahledněme. Kom. — J. = tedy, přece, vždy, dennoch, so. Ne- chceš-li nám dáti pomoci, již mi Děvína do- budem svou mocí. Háj.