Jotace
Jotace. O významu jotace v rukopisech staročeských napsal Gb. Vz Listy filol. 1878. 183.— 217. J. novočeská po retnicích a důležitosť její pro staročeštinu. Ib. 1880. 122.— 125. J. strč. Ib. 1880. 155. J. ve sla- bikách lju, cě, zě, sě. Ib. 1880. 111. Cf. Anth. Jir. I. 3. vyd. IV. Jotované neboli měkké b, p, v, m v laštině mnohem častější jest nežli v nářečí slovenském a valašském: choruba (korouhev), hubanka (hubová po- lévka), dubanky (dubinky), pasť, pata, patro, paď (píď), pantať (pantati, motati), vaz, z fojstva, žije z ciganstva, šibenstva, zlo- dějstva (nom. ciganstvo, šibenstvo, zloděj- stvo!), lidstva (lidstvo), Moravan, drvař, kravař — kravárka, za Połomum, słamunka (= słamanka), smať se. — Na Frýdecku i koncové m vyslovuje se měkce, na př. v imperativě: vem śe (vezmi si). Brt. D.