K
K původní. Cf. Gb. H. ml. I. 304. nn. — K se píše zpravidla literou k: mirkev, kamen; jindy a) c: comaar, zacona; b) ch: pušcha; c) kk: bukk; d) kc: kclada; e) ck: cluneck. Vz ib. 446. — K se mění a) v c: cěna z k?na, rcete m. r?kěte; b) v ch (chrt m. krt, kochtat, kochtavý, ochounět, cf. Brt. D. II. 1. 6., 209., 234., 250., vetchnót, ib. 47.), krasta v. chrásta, křástel v. chřástel, strč. katrče nč. chatrč; c) v g v dialektech: vyga m. vikev, gaňa m. káně, lygať — polykati; d) v č; e) v h: v ná- měst. a příslovc. hde, hdo u Kruml., Zábř., Tišn., Kojet., Brt. D. II. 47., 209., 130., 186. Cf. Gb. ib. 447., 450. V již. Čech. mění se k v: g, h, ch, t, d. Cf. Dšk. Jihč. I. 29. V ná- rečí lašském se k poněkud aspiruje: khaždý. Brt. D. I. 98. K ve chromeckém podřečí na Mor. vz List. fil. 1894. 94. — K cizí zůstává: rek, kaldoun; dílem jest změněno a) v ch: valcha, chvost; b) v g (h): regruta, legrace, Gb. H. ml. I. 451., cogr. Tišn., Kruml. Brt. D. II. 186., 209. — K se přisouvd k t, f: stkvíti se, ctknouti; dial. se říká: kdosik, cosik, tudyk. Gb. ib. 451. Aksenda (Zábř.), tenhlek (Tišn.). Brt. D. II. 130., 186. Jacynkt. Háj. Herb. 184. a. — K se odsouvá ze skn, skt, kž, kšč, kšť; z: kde, kdy atd.; u cizích substant, ukončených v k, u adj. v -ský: žamberský. Vz Gb. H. ml. I. 452. Vz zazna- menané skupiny. Dopak, depak atd. Kunšt, Brt. D. II. 234. Na Zábř. vypouští se před k a g a i před jinými souhláskami a tak stává tam prostý dativ na otázku kam: šil Kolhajom. Ib. 287. Na Slov. odpadá mezi s a I n. r: praslo (prasklo), tisly (tiskly), tesno (teskno). Pastr. L. 148. Štice, Háj. Herb. 234. b. a j., řeč m. křeč. Ib. 7. Král šotský. V. Kal. 260. K se přisouvá a odsouvá v již. Čech. Vz Dšk. Jihč. I. 31.