Kaditi
Kaditi, 3. pl. -dí, kaď, -dě (íc), il, dění n. zení, kadívati, vonnými věcmi kouřiti, podkuřovati, räuchern; smraditi, stänkern; pochlebovati, Weihrauch streuen. Jg. — abs. Pes kadí (bzdí). Jg. Co kadíš (z místa na místo přecházíš) ? dělej něco. Us. — komu, čemu: bohům. Reš. Králům kadí pochleb- níci (pochlebují). L. Své síti k. (svého zisku, své slávy hleděti. Sobek. ) C. Kadím ti na to! Ich huste dir darauf. Dch. — čím (kde). Ať se takový v suše kadí hořčicí (podku- řuje). Jád. A sám chtěl zápalem vonným na oltáři k. Har. I. 202. — jak. Kadí bez ka- didla (bzdí). Vz Smrdutý. Lb., Jg.