Kam
Kam, strč. kamo (kamž, kamtě, kamto, kamkoli, kamžkoli, kamsi, kams, kamos), wohin. — 1. Tázací. Kam jdeš? Kam se ubíráš? Kam míníš? — 2. Nepřímo tázací. Nevím, kam se poděl. D. Neví, kudy kam (neví si rady). — 3. K. = někam. Kdo chce kam, pomozte mu tam. Wie man sich bettet, so schläft man. Dch. — 4. Kam —tam, wohin — dorthin. Kam vítr, tam plášť. Prov. Kam strom ohýbáš, tam roste. — 5. Kam — koli, wohin immer. Vítr prudký klátí, kamkoli se obrátí. Kom. — Kams = kam jsi. Kams to dal? Us. — Směr na otázku „kam" se zna- mená, 1. příslovkami směru: sem, tam, tudy, onudy, okolo, kolem, odtud, potud, domů, dolů. — 2. Instrumentalem. — 3. Předlož- kami: do, s, okolo, kolem, vůkol s gt. — u, na, v, nad, pod, skrz, o, po, za s akkus. — za s instr., — po s lokalem. Mk. — Vz Věta: účelná, přívlastková.