Česko - německý slovník Fr. Št. Kotta
Seznam Hesel

    FulltextVše
    Prohledávat:
    HeslaObsah hesel
    Nápověda
    J
    J jmenuje se je nebo jota a jest dle na- strojení mluvidel ústních podnebnice; střed jazyka vztýčí se k podnebí a nechává jen úzkou průlinu, která při j proudu více povo- luje než při podnebnici i. Gb. Vz Hláska. — Jak sej v rozličných dřívějších dobách psávalo, o tom vz Gb. Příspěvky k historii českého pravopisu a výslovnosti české, v Praze 1871. (spis musejní č. 117. ), str. 23., 43., 137., 200., 228. a 242. Od r. 1842. zavedeno j všeobecně m. g a v superlativu a v imperativu m. y: gehla — jehla, neyjistší — nejjistší, dey — dej. — Po j jakožto nejužší hlásce podnebné píše se i (í), nikdy y: jíti, jiný, jiskra, moji. Jg. — Souhláska j již zvukem svým prozra- zuje, že ze samohlásky i povstala; totiž i neobstává před samohláskou, ale mění se v souhlásku j; a taktéž pojiti z poi ? iti a p. Gb. S. N. IV. 125. — Povstává pak v jazycích slovanských vůbec a v českém zvláště: a) vsouvá se co oblíbený přídech pro zrušení hiatu (vz Průzev): kry-j-i, fi-j-ala z viola, Mari-j-e z Marie. Gb. S. N. Často v obecné mluvě: Italije, linijár, biblijotheka. Šr. V Krkonoších také: tejď, vejspod, vejž, bojžký, bojský m. teď, ve- spod, věž, božský, Kb.; po různu ve slovech jednotlivých na př. strč. nejmálo, zejspánie (Šf. Poč. 26. ). Gb. Hl. 119. — Pozn. Stará bulharčina pro j žádného zvláštního písmene neměla. Za časů Cyrilla bylo j v slovanštině pannonsko-bulharské jen přídechem obme- zeným nad to jen na hlásky: u, ę, ą. Teprv později začal se jotový přídech nasazovati i na: a a e; o zůstalo bez j a kde přídech tento v ně působiti počal, hned přešlo v ie. Jir. b) Předsutím v násloví těch slov, která by se samohláskou začínati měla, čemuž slovančina a zvl. čeština ráda se vyhýbá: jablko — něm. Apfel, jehně — lat. agnus, jelen — lit. elnis — něm. Elenthier, Gb. S. N., jísti (jiesti) — lat. esse n. edere — skr. ad — řec. edw, ježek — lit. ežiš — řec. éylvoc;, jediný — lat. unus — skr. ádi (prvý), jsem (jesmb) — skr. asmi — řec. tl, uí, ještě — eště, jiný — iný, jiskra — iskra, jarmara z lat. armarium, jakorát — z lat. accurate, javor — něm. Ahorn, jeptiška — lat. abba- tissa, Schl., Jg., jilm — něm. Ulme a podobně v atd. (vz j se odsouvá). Gb. Hl. 119. Vz I. — Pozn. Někde jest j v násloví pů- vodní: jeho — skr. jasja, jun — lat. juvenis — skr. juvan. Schl. — Fk. 159. — Pozn. 2. Chybné jest takové přisouvání v: zjevnitřní, Ctib., jminulý. Žer. — Jg. — c) Někdy zvl. v starých rukopisech stává na konci slov: Musichuj nápoj dáti m. musichu. St. skl. Dachuj jmu m. dachu. St. skl. Kteraj mysl té ženy, že tak povedie. St. skl. — Jg. — d) Rozvedením náslovného i v je: igla — jehla, iže — jenž; neb v j: imě — jméno, idu — jdu, Gb. S. N., ideš — jdeš, ide — jde, imu — jmu, igo — jho. Na Mor. posud říkají: idu. Jg. — V imperativech povstalo j z koncovky imperativu i: dai — daj — dej, stavěi — stavěj, pii — pij, kry ? i = kryj. — e) V obec. mluvě rozvedením ý a í v ej: dobrej nožejček m. dobrý nožíček. Gb. S. N. — f) Stupňováním i v oj: hni — hnůj — hnojiti. Gb. S. N. — g) Vyměněním a) za d: jáhen — diaconus, jetel — djatelina (rus. ). Gb. S. N. Jetřich — Dětřich, jetelina vedle dětelina, slov. ďatelina, obec. slov. choj, nechoj m. choď, nechoď. Ht. Zv. 90. Na Mor., v již. a vých. Čech. ku př. jejte m. jeďte. Hš., Bž., Jir. Vz J za z, Gb. Hl. 107. Na Mor. hlavně klesá d na stupeň pouhého j. B) Za 1: Spojiti m. spoliti od spol; naopak stojí l m j: slov. len m. čes. jen, leda m. jeda, krahujec — krahulec. Ht. Zv. 95. Jedno — ledno (často v Knize Rož. na př. nemáš viece škody ledno sto hřiven, v Arch. č. I. 466. ), jedva — ledva, krahujec — krahuláček. Sš. — Gb. Ht. 95. V již. Čech. střídá se často j s l. V Krkonoších: fejcar m. felčar z něm. Feld- scherer. — y) Za v: na Mor. tátůj m. tátův, Šb.; v Krkonoších: obuj m. obuv, Kb., ve vých. Čech. laje m. lavice, Jir.; v již. Čech. hlavně v -ovice: jalojice, makojice, našťojice, Budějce, u tesařojic, bedle Žákojic m. jalovice, ma- kovice, naštovice, Budějovice, u tesařovic, vedle Žákovic. Kts. — &) Za g. V krkonš.: lejstra z lat. registra, maj strát z lat. rnagi- stratus, Kb.; ve vých. Čech. Majdalena. — e) Za č před sykavkami v již. Čech.: kojce m. kočce, dat. slova kočka. Kts. — 'C) Za s před sykavkami v již. Čech.: vem něco přej sebe m. vezmi něco přes sebe; proj za nas m. pros za nás; budeš zaj (m. zas) s náma; přej zimu (m. přes). Kts. Na Slov. krajší m. krasší. Gb. — >/) Za n: nejčky — neničky — nyní, Kts.; ve vých. Čech. pajmáma, se- kajna, pojženě (pojžeje, pojže) m. panímáma, sekanina, poníženě. Šb. — o-) Za z: Na Mor., ve vých. a již. Čechách odlichou slajší m. slazší (= sladší), tak i rejší = radši a dou- dlebské mlejší = mladší. Bž. — i) Za ž: půj- čiti m. strč. požičiti. — h) Tvořením slov: tvoj z ty ? j. Gb. S. N. Cf. také, co povídá Prk v: I se stupňuje 2. v oj. — Kromě toho se střídá a mění j a) s ř: řeřáb, v již. Čech. řežáb m. jeřáb. Kts. — b) S hrdelnými: v obec. mluvě již. Čech a jinde: píhavka m. pijavka, Kts., Č., klej — klih. Gb. Hl. 96.. — c) S n: vyjdu, sejdu — strč. vyndu (Žalt. Kl. 44), sendu a na Mor.: vyndo, (Šb. ), Gb. Hl. 95., na Mor. nando, přindo m. najdu, přijdu. To nende m. nejde. Cf. u nás: vynímka m. vý- jimka. Hš. V obec. mluvě a hlavně v Krkon., ve vých. Čech. ním (on ním o zem praštil m. jím). Vz Nd) S v. Vejce m. vajce vedlé strslov. jajce, srb. jaje. Ht. Zv. 85. e) Na Mor. s i. Vz I. —f) Mění se v ž: lat. Judaeus — Žid. Gb. Hl. 95. Vz Ht. Zv. 100. — g) Po předložkách přechází j v zájmeně 3. osoby (on) v n: do něho, k němu, v něm, s ním (m. jeho, jemu, jem, jím); potom v: odníti, snísti, sňal, odňal m. odjíti, sjísti, sjal, odjal. Č. — Jímati — snímati, jesle — něsle (St. ), jehně — něhně (v Doudlebsku, Kts. ), ne-je = nenie (není), měď vysl. mjeď — mněď, město — mněsto (Us. ). Gb. Hl. 95. — U starých i: vynidu m. vyjdu, snidu m. sjidu (sejdu). Jg. Vz On. — J jsouc živlem podnebným rozlišuje vnikajíc do hlásek d a t v z a c: roditi — rozen m. rodjen, svíce m. světja; — sykavky v hustší: nositi — snášeti m. snásjati, voziti — svážeti m. svázjati, lovec — lovčí; — hrdelnici h (g) v z a ž: lat. hiems — zima, bůh — bohjí — boží; — hrdelnici ch v s a š: tichý, strč. pl. tisí. duchja — duša; — hrdelnici k v c a č: rok— rocích ze strč. rociech, křičeti z křikjati; — plynné /, n, r změkčuje: kuře m. kurje, jehně m. jagnje. Jsouc živlem palatalným přehlasuje samohlásky široké, jiné předcházející n. násle- dující, v úzké: a, o, u; á, ú ve: e, i; é, (í), í: moja — moje, šíja — šíje, josep —jesep (osep), biju — biji, Jg., jalito — jelito, jutro — jitro. Šf., ejhle m. ajhle, duše m. duchja (nom. sg. ), duše (akkus. pl. ). — Vz Gb. S. N. IV. 125. — Cf. Gt. 31., 79. — J se vysouvá. V češtině panuje snaha odmítati jotu hlavně před samo- hláskami. Úkaz ten dotýká se nejen hlásek ia, iu, nýbrž také ie, i a ě. Ano čeština utvrzuje i měkké souhlásky slitím s i povstalé. V té příčině obec. mluva daleko předčila řeč spisovnou, historické půdy se nespou- štějící. Již v XIII. a XIV. stol. máme tvary: o nem, neho, nemuž, v bubnech, tech, tem, velký páni, rouchu m. o něm, něho, němuž, v bubniech, těch, těm, velcí páni, rousě. Vz Já. Po c, s, z ještě Hus i psáti káže, poněvadž za jeho času měkkosť souhlásek těchto i jo- tovanosť následujícího po nich i byla v řeči znatelná. Ale již 100 let později praví Optát, že po c, s, z klásti sluší y neb prý tak právě zní: cyzý, cýsař. Blahoslav to dotvrzuje praví, že podlé výřečnosti 16. stol. i po č, š, ž, a ř druhdy slyšeti bývalo y (šýp, čýsti, žyd, řýp). Nynější Dobrovským zavedený způsob psáti i po c, s, z jistě jest etymolo- gický; mluva obecná i od y v znění celkem nedělí, ano spíše i jako y vyslovuje. Vz I. Jiný důkaz o mizení jotace jest v tom, že hlásky měkké ć, ś, ź a l' vymizely. Jir. (Vz Jir. Rozml. str. 72. ). Souhláska j se odsouvá: 1. J za starší i ve jmieti, jhra, jdu, jméno a p. sesulo se (míti, hra, a obecné: du, meno). Totéž se stalo ve jmelí — mejlí a ve strč. vyskýtá se také uný m. juný (L. S. ), zevný a zeviti (zjevný, zjeviti na př. v Pass. ). Gb. [V již. Čech. v Doudlebsku a) v násloví: du, deš atd., meno, mění m. jdu, jdeš, jméno, jmění; eště, íst, iskra, už m. ještě, jísti, jiskra, již. Ale před krátkým i se tam j držívá: jinej, jirchář. Také ve vých. Čech. i naskrze jotace nepřijímá: inej, ináč, istej, ikry, iřík, itro, itrocel, íst, ím, íme etc. Jir. Mus. 1863. str. 331. — b) v středosloví: pučit, troník, přiď, poď m. půjčiť, trojník, přijď, pojď. — Se- verně od Budějovic slyšeti: inej, irchář, istej. Kts. — Na Hané před i brzo se klade, brzo vysouvá: jidlo, izba. Šb. — Na Slov. v ná- sloví se sesouvá: ako, ihla, istý m. jako, jehla, jistý. Šb. Tento odstavec není z Gb. ] — Pozn. V j-esm, j-esi, j-est atd. jest j přisuto (vz J povstalo) proti hiatu; srov. j-est s lat. est, ř. icixi atp. Toto přisuté j zůstává však, i když se kmenové e odsulo a příčina hiatu se odstranila: mluvíme i píšeme: nejsem, nejsi, nejsme, nejste, nejsou a dle toho píšeme také: jsem, jsi, jsme, jste, jsou, jsoucí. Obecně však jenom:, sem, sme, ste, sou' se slyší. V těchto tvarech porovnaných s nejsem, ne- jsme atd. zdá se býti j odsuto; ale vlastně je tu j nepřisuto, kdežto v nejsem m. nejesm přisuto jest. Co se týká sem a jsem, si a, jsi atd., naskýtají se tvary s j v písemných pa- mátkách velmi záhy, totiž již na konci 13. stol.; ale vedlé nich bývají častěji střídné tvary bez j. Obé jde nejprve bez rozdílu vedlé sebe; ale během času, zejména od Husa do Bratří vyvíjelo a ujalo se pravidlo, které rozeznává sem a jsem, si a jsi atd. a bére tvary bez j v platnosti slovesa pomocného, na př. kázal sem a najhorší jsú domácí ne- přietelé. Hus. Spisovatelé novočeští upustili však větším dílem od tohoto pravidla, které toliko na zvyku se zakládalo, a píší ve všech případech jsem, jsi atd. Vz Býti (na počátku). — 2. J (jotový příhlas) při souhláskách retných odsuto jest ze slabik původně měkkých bja, pja, mja, vja (bja = stb. bę anebo stb. blja m. bja atd. ). Na př. hříbata (stb. žr?bęta), doupata, zapatý vedlé zapjatý, uvadnouti, Říman (stb. Rimljaninb), Opavan atd. — Pozn. V nářečích některých se zde j zachovalo. Na př. řibjata, hrabjata, Kts., holoubjata, dou- pjata, Opavjané, na vých. Mor. Šb.; travěnka uvjadne, Sš. 498. V doudlebštině i: mjilosť, bjit, pjivo, rafjika atd. se mluví. Kts. 5. Na- proti tomu zvl. často místo spisovných slabik mě, bě, pě, vě, fě (t. j. dle výslovnosti mje atd. ) dialekticky jen me, be atd. se vyslovuje a tedy j se odsouvá hlavně na Slov. a místy i v Čech.: behat, peknej, mesto, vežka, fertoch, do zeme. Stopy takové dialektické výslov- nosti nalézají se i v památkách starých, v Rkk.: rumenci, obe straně, pej atd., v Arch. II. 364.: zemené. — 3. Dativy a lokaly té, své, dobré a p. mají ve strčes. památkách také koncovku ej; řídčeji to bývá při genitivech: gt.: té zlé pře, ale dat. i lok.: tej zlej při. Kn. Rož. Místy se dosud tak mluví, ale v památkách písemných od konce 14. stol. dostávají vrch formy bez j, kteréž se tedy odsulo. — Pozn. 1. Podobně odsouvá se j ze hláskové spřežky ej v nářečí hanackém a jinde na Mor.; zbylé e dlouží se pak náhradou v é a toto místy se úží v í (ý): milejší — miléší, ponejprv — ponéprv — ponýprv, Sš. 23., 79., dej — dé — dý. Sš. 384., 762., nezapírej — nezapírá, chovej — chový; v 3. pl. shánějí — sháněj' — sháňé, na něj — na ňé. Šb. — Pozn. 2. Na Hané a jinde na Mor. slyší se též é za ý: kámen mlénský, kévá, bévá a p. Sš. Srov- náním obou tvarů mlýn — mlén ukazuje se to býti seslabením ý v é, jako se i krátké y v e seslabuje; byly-li ve starší hanáčtině přechodné tvary mlajn a mlejn, byl by možný i ten výklad, že mlén vzniklo odsuvkou ze mlejn a že tu změny takto za sebou šly: mlýn, rozšíř. mlajn, přehlas. mlejn — mlén. Podobné dialektické stopy nalézají se také v některých památkách staročeských. Gb. Hl. 113. — 114. — Jména podstatná v j ukončená skloňují se a) jsouce rodu žen. dle „Daň", ku př. kolej, b) jsouce rodu muž. podlé „Hráč n. Meč", ku př. boj (podlé: Meč, Plášť).

    Vytvořeno v rámci projektu Data a nástroje pro informační systémy (1 ET 1011 20413)
    za podpory programu Informační společnost AV ČR a projektu Informační zdroje
    pro výzkum a výuku češtiny (VZ 09005) za podpory programu
    INFOZ Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy ČR
    Digitalizace a software Imaging Systems spol. s r.o. © 2005 - 2007 - 2011