-ova
-ova. V Km. 1889. 438. nn. učí p. Václ. Dudek, že se má dělati rozdíl mezi přípo- nami -ova (pro nevdané) a -ová (pro vdané). Uvádí několik nerozhodujících příkladů z bi- ble a z obecné mluvy, ale nepovídá, ve které krajině je sebral. Užívá-li lid místy tvarů v od p. Dudka uvedených skutečně, jsou to tvary dialektické, které posud do spisovné řeči uvedeny nebyly. Vz tam více. P. Frt. Lepař, gymn. řed. v Jičíně, oznámil mi, že mu a jeho jič. kollegům nelze konstatovati, činí li lid v okolí jičínském mezi oběma příponami naznačený rozdíl čili nic, ale do- kládá, že dativu (panně Mařence Zikmun- dově) a lokalu (na panně Barušce Kalichově) nikdy a nikde mezi lidem není slýchati. V jižních Čech. činí prý se uvedený rozdíl skutečně, ale v dat. a lok. užívá prý i tam lid koncovky -ové místo -ově. On sám prý se nepamatuje, že by se na Mor. dělal roz- díl ve příponách -ova a -ová významem ne- vdané a vdané, v jeho rodišti (v Lipňanech) a okolí alespoň užívalo prý se jen koncovky -ová o obou. On sám však by si přál, aby se uvedeného rozdílu šetřilo. Věc není po- sud s dostatek vyšetřena, posud není dosti dokladů sebráno, nelze tedy ji na dobro rozřešiti a stanoviti, jak obou přípon uží- vati máme. — Cf. Gb. Ml. 61.