Zalíbení
Zalíbení, n., zalibování, das Wohlgefallen. Vz Zaľúbení. Z. míti, nemíti,, V., v něčem. D. K z. mluviti, činiti. V. Učiň mi to k z. (k libosti). Ros. S velikým mým z-ním. Har. Z. nad něčím míti. Flav., Sych. Z. v ně- čem míti. Sych., Berg. — Z., das Verspre- chen. Z mnohých těch z. božských. Ms. 15. stol. Z. na čem míti, šp. m.: z čeho, v něčem. Jg., Mus, Jv., Brs. 2. vyd. 268., Pal. Rdh. I. 192. Anežka neměla zalíbení v polském živobytí dvorském. Ddk. III. 141. Ta dcera si vzala do z. kočku; Přiznala se, že má z. v kočce. Kld. II. 157., 158. Tudy také židé z. božího nedošli. Sš. I. 17. Ne- mýlí-li mne jediné mé sebe samého z. Jel. Enc. m. 6. Neučinil mi v tom žádného z. Žer. 333. V čem kdo z. mívá, hned mu na jazyku bývá. Šd., Hkš. Zrcadla nosí k zalibo- vání se sobě. Kom. Zalibování sebe samého. Kom. — Z. = za syna přijetí, die Annahme an Kindesstatt. V. Syn skrze z. Brikc