Velbloud
Velbloud (zastr. velblúd, v obec. mluvě: vembloud, v Krkonoších vejrbloud, Kb., ve východních Čechách vemdlout), camelus, das Kameel. Vz Frč. 382., Schd. II. 427., S. N. Dle Šrc. odnáší se slovo v. k řec. 'tkéeac. Vz tam více. V. indijský (mající 2 hrby, drabař, v. baktrijský, c. bactrianus), arabský (jednohrbý, dromedar, c. dromeda- rius). Jg. V. MV. nepravá glossa. Pa. Vz S. N. Vůdcové slepí, kteříž cedíte komára a v-da požíráte. Br. Vymetajíce komára a pohlcujíce velblúda. ZN. Cedí komáry a velbloudy pouští. Běda vám, mistři a zá- konníci a pokrytci, jenž komára vycedíte a velblúda požieráte. Hus III. 109. V-dóv březích s jich telaty. BO. Jsi hrbatý jako velbloud. Us. Šd. Z komára v-da dělati. Us. Někomu v-da na nos pověsiti. D. Sluší mu to co v-du uši. Č. — V. = hlupec, ein dummer Mensch, Tölpel; veliký, nemotorný člověk, ein grosser, ungeschlachter Mensch. Ty velbloude ! Ros. — V. = tlustý provaz na kotvě, das Schiffseil, -tau, Ankerseil. V. Kotva na v-dě přivázaná. Kom. J. 466. Snáze bude projíti velbloudu uchem jehelním, nežli boháči branou nebeskou. — U velbloudů v Praze. Vz Tk. II. 165, 166.. IV. 338.