Tázací
Tázací věta, der Fragesatz. Věty tázací přímé jsou buď slovné (jmenné n. nomi- nalné, Zk. ) buď větné (výrokové, praedika- tivné. Zk. ). — a) Dotazuje-li se mluvící jed- notlivého slova u větě, slove otázka slovnou a uvozuje se vždy náměstkami nebo příslovci tázacími (kdo, co, čí, kde, kdy, kam, jak, kterak, kolik, jaký, který atd. Zk. ) na př. Kdo to pravil? Odkud plavete a kam chcete? Co chceš synu můj? Br. Co jest pravda? Br. Odkad má tento moudrosť tuto? Br. — b) Dotazuje-li se mluvící platnosti celé věty t. j. žádá-li na otázku svou odpovědi ano nebo ne, slove otázka větnou. Otázka větná ozna- čuje se: a) toliko přízvukem bez tázacího slovce, což místo má, když s podivením a pohnutím se tážeme, kladouce prízvuk na jistá slova na př. Tak nemoudři jste? Br. Ještě i vy bez rozumu jste ? Duši svou za mne položíš? Br. A neměli bychom my býti moudřejší? Kom. Tedy synové jsou svo- bodni? Br. — ß) Tázacími slovci: -li, -liž, zda (ve staré češt. též za, azda), zdaž, zdali, či, což (vz tato slovce), n. př. Tito-li jsou bratři tvoji? Není-liž tento syn Davidův? Zda my to napravíme ? Znáš-li pak řád nebes? Br. Srozuměli-li jste tomu všemu? Br. Zdali jste nečtli? Br. Či to nevíte? Dal. Což jest ještě živ bratr můj ? Br. Zdaž jsem tebe neviděl s ním v zahradě? Zdali, čím větší štěpnice, ne tím zdárnější štěpové? Co je ti, můj koníčku? Či bys jedl, či bys pil? Což pokoje sobě dáti nemůžeš a lidem také? — Posn. 1. Je-li otázka větou zá- pornou, očekáváme odpovědi tvrdící; pakli jsou otázky tvrdící, bývá odpověď obyč. záporna. Zk. — Pozn. 2. často po německu -li vynecháváme. Vz -li. — c) Částicí že, chce-li mluvící právě opak toho, čeho se na oko dotazuje, označiti za mínění své. Ty že o tom nic nevíš? Vy že ničím prospěti nemůžete vlasti své? — Pozn. Od otázek skutečných, k nimž se odpověď očekává, rozeznávati jest otázky řečnické, k nimž odpovědi nečekáme t. j. věty úsudkové v rouše otázky. Ale pro Bůh, což pak to v Babyloně jsme? Může-li větší směsice býti? — Odpovědi. K otázce slovné odpo- vídá se slovem, jehož se mluvící dotazuje. Kdo tě posvětil? Bůh duch svatý. Kde? Na křtu svatém. Čím? Svou božskou mi- lostí. Kde pak vůdce jakého máš? Já od- pověděl: Žádného nemám. Kom. Kudy že šli? Lesem. — K otázce větné odpovídá se a) slovesem otázky. Není-li to tvůj bratr? Jest. Jsi ty to? Jsem. Šejnoch zeptal se toho bratra řka: Máš-li jakou jinou odpověď od bratra Augusty? A on odpověděl: Ne- mám. Půjdeš-li se mnou? Jáť zajisté půjdu. Br. Milá paní, dělá-liž ona to? Ona řekla: Ale dělá. — b) Zvláštními větami přisvěd- čovacími nebo zapíracími: Tak jest, toť se ví, toť se rozumí, toť jest jak živo, ani řeči, pravda. — c) Příslovci a částicemi přisvědčovacími nebo zapíracími: ano, arci, arci že, ovsem, zajisté, ba; ne, nikoli, ni- kterak, to — to! — d) Zkrácenými otáz- kami: Jak by ne? Kam by se dělo? Což já vím? — Otázka rozlučovací čili disjunk- tivná obsahuje dva členy na vzájem sebe vymezující, z nichž jeden potakávaje druhý nezbytně popírati musí otázaný (člověk). Prvý člen otázky rozlučovací uvádí se čá- sticí; -li, druhý částicemi: či, čili, čili nic, či ne n. př.: Ty-li jsi ten, který přijíti má, čili jiného čekati máme ? Jsi-li náš či z ne- přátel našich? Br. Jsi-li ty opravdový král čili nic? Flav. Půjdeš-li pak či ne? — Pozn.. 1. Někdy v druhém členu opakuje se sloveso. Jest-li sukně syna tvého či není? Br. — Pozn. 2. V obecné mluvě také: zdaž, zdaliž — nebo, anebo, neboli. Zdali zar- moucení aneb úzkosť? nebo protivenství? Jg. (Zk). — Nepřímé věty tázací jsou věty podmětné nebo předmětné, závislé na slovese věty jiné. Jako přímé věty tázací, tak i nepřímé dělí se v otázky slovné a vetné. Uvozují se: slovné náměstkami a příslovci tázacími (vz nahoře), větné části- cemi tázacími (vz nahoře). — Způsoby jsou: a) indikativ, když jest řeč o skuteč- nosti. Poznali, co jest to válka. Br. Nezá- leží na tom, jak kdo dlouho neb málo živ byl. Rád se podívám, jaký jest toho světa běh. Kom. Vizte, čí jest tato dívka. Pass. Otázal ho, dávno-li je našel. Br. Kdo ví, stane-li tebe do večera. Kom. Zeptej se husy, zdali ji zábne v nohy. Počal mysliti, ve sně-li se jemu děje čili na jevě. — b) Konditional na označenou nejistoty úsudku (za indikativ otázky přímé) anebo rozpači- tosti vůle (ve přímé otázce též konditional aneb sloveso míti s infinitivem anebo pouhý infinitiv). Zk. praví: Když řeč jest o věci pouze smyšlené, domnělé. Nemohli nalézti, proč by se v tu hodinu slunce zatmělo. Pass. Uzřev zdaleka fík, šel, zdaliby co nalezl na něm. Br. Šťárají na všecky strany, zdaby někde něco vypátrati mohli. V. Po obědě toho poutníka zaklel, aby jemu pověděl, kdo by byl a jaké by jemu jméno bylo. Když jsou přišli, otázal jich, co by chtěli. A učil je, jak by měli sloužiti Hospodinu. Br. Nic nezvěděli, jaký by lid byl, do- mácí čili cizí. — Pozn. 1. Při slovesech míti a věděti bývá dvojí vazba: a) kondi- tional. Měl, od koho by se učil. Jel. Ne- měli, koho by se báli. I měla, nač by živa byla. Nevěděli, co by jemu odpověděli. — ß) Infinitiv. Neměli se koho báti. Neměli čím od korábu zaplatiti. Pass. Nevím, co více praviti. Svěd. I měla nač živu býti. Nevěděli, co jemu odpověděti. — Místo in- finitivu může býti přechodník. Nevím co čině. Št. Nemají co dělajíce. — Pozn. 2. Otázka slovná může ke dvěma nebo více členům směřovati (mají-li společný přísudek), což nazýváme vřaďováním otázek. Zvěděli, kdo chce s kým býti. O dcerách nemohu věděti, která se z které manželky narodila. V. Já všecko, co jak jest, vyložím. Kom. Poručníci dědicům činí ze všeho počet, co nač vynakládali. — Pozn. 3. Někdy bývá, že slovo tázací neobjímá celé otázky, nýbrž jen z části ji podjímá, náležejíc k větě ved- lejší, což slove podjímáním. Uvažujte, co myslíte, že by činiti bylo. — Pozn. 4. Při slovese čekati splývá výpustková věta ča- sová (s až) s nepřímou otázkou. Čekám, až jak to dopadne (až uvidím, jak... ). Počkám, až bude-li pěkně. Počkej, až co nám zbude. — Pozn. 5. Ve větách tázacích nepřímých užíváme těch časti, jichž bychom ve větách těch, kdyby samostatnými byly, užiti musili. Kam jdu? půjdu? jsem šel? Tážeš se, kam jdu? půjdu? jsem šel? Tn. — Tázací věta za imperativ. Proč mi to děláš? Co se ho bojíš? Co nejdete (nepo- sýláte) si pro ty knihy? — Brt. S. 3. vyd. str. 11. 4., 131., 104. 4., Zk. skl. 388. 392. a 404. -407., Zk. Ml. II. 69. -70. Vz v Zk. více příkladů. O odpovědech vz Zk. Skl. 392. - 395., Zk. Ml. II. 70. Vz tam více pří- kladů. Cf.: Otázka; strany konditionalu vz Konditional, X., Brs. 2. vyd. 243.