Veď, viď, ved, vid, vyď
Veď, viď, ved, vid, vyď = však, arci, vždyť, zajisté. Od věděti: vědě — věď — veď. Bž. 217. Cf. Ht. Sl. ml. 146. Ja, gewiss. Veď Bůh vládne vším. Výb. I. 694. Odpo- věděl mi: Veď se ti nezjeví, aniž bych jim radil; musí se taková věc v tajnosti cho- vati. Kom. Stojíť veď psáno: a zda veď ne- vieš ? Tkadl. Pravíť veď Aristoteles. Ib. Aniti jsú vedě u meči svém obsědli zemiu. Ž. wit. 43. 3. (Neboť mečem svým neopanovali jsou té země. Proch. ). Toť veď malá věc není. Výb. I. 951. Král by tebe veď neživil. St. skl. V. 571. Veď máme toho dosť. Na Zlínsku. Brt. Veď lék nevždy pomože. Št. Veď ty tomu dáš! Veď sem tam už byl. Na Mor. a Slov. Veď azda neideme prví do sveta; No veď je nič, dievka moja; Musíš na řemeslo. A veď keď musím, nuž musím. Dbš. Sl. pov. I. 1., 17., 541. Poviemlit tobě, veď mě za- biješ. BO. Veď, všeliký počátek většieť jest strana účinka; Veď, pokárá-li tebe přietel pěkně přátelsky a ty vinen, dobřeť je učinil. St. — V. v otázce = není-li pravda, gelt, nicht wahr? Vyď že přijdem? Kom. — S-li = zdaž, lat. num. Ben. soud. 11. 24.