Lze
Lze. Lze má Mkl. S. 162., 652. za lok. sg. neutr. z lř. g-6 v lbgtk-B. Také dle Ht. Sr. ml. 322. jest lze příslovkou a vzniklo za starších dob bezprostředně z kmene lho, jako draze od draho. Ku pni lho známe se posud ve lhůta m. lhota, slov. lehota, ve složeném lho-stejný. Ve slovenčině zcela zaniklo. Lze znamená vlastně to, co lehko, lehce, snadno; nevlastně to, co možno, možná. Ht. tamtéž. Poněvadž jest tedy lze příslovcem, jsou tvary lzelo a nelzelo špatny, ač i starší spisovatelé slova lze nejednou i jakožto slovesa užívají, m. lze bylo a nelze bylo. Ht. tamtéž, Šf., Zk., Os., Š. a Ž. Máme tedy: lze, nelze, nelzeli jest, nelze bylo, nebylo lze, není lze, bylo lze, nelze bude. Špatně tedy také: Nelzeli nás poznati m. nemohli nás poznati. — Pokud pro svědomí lze. Kom. Lze na uhlí vodu v led obrátiti. Toms. Nelze jinak. Ros. Komu nelze raditi, nelze pomoci. Nelze do domu. Har. Nebude lze projíti. Br. Před Bohem scho- vati se nelze. Br. Jichžto nelze sčísti. V. Nelze žádného naučení dáti. V. Nelze jest nám toho učiniti. Troj. Že se z toho zdá, že jest nelze zahynouti té duši. Chč. 376. Aniž bylo lze utéci. Br. Jakož nelze bylo, aby byl držán od ní. Ben. V. Nebylo lze tudy jíti. Lom. V žaláři, v němž nelze jest nic viděti. Jel. Že nelze bylo tam utéci. V. Nelze jest než vždycky bojovati. Jel. Dnes to půjde přes Labe nelze (říká lid, stoupá-li voda). Na to jiný: Což pak teď, teď máme již vyhráno, ale ráno bylo nelze. Us. okolo Roudnice. Špd. Dnes je tam nelze = dnes je tam psota, zlá pohoda, plískanice; Bude ti nelze = bude ti zle, běda. Us. na Plaště. Prk. — Lze = snadno, možno, a proto by se ne- mělo říkati: Zde lze knihy atd. dostati — nýbrž: Zde knihy se prodávají, a podobně. Š. a Ž. —, Nelze nám šťastnu býti'jest prý vazba latinská:, non licet nobis esse beatis'; ale v latině jest tato vazba velmi řídká, kdežto ve staré češtině velmi zhusta se ob- jevuje, ku př. u Štítného, tedy to není lati- nismus. Singular výrokového adjektiva spo- jený s pl. dativu podmětu logického jest ovšem zvláštností našeho jazyka, ale musíme jí šetřiti. Dle Nováka (v Km. I. ). Cf. Tobě věk a léta veselu býti překážejí. Mudr. Její prosby dej nám účastnu býti. Br. Aniž jim dej ve mně tak silnu. býti. Št. Náležíť kaž- dému světla vděčnu býti. Nesluší nám tak nedbanlivým býti. Ctib. Vz Dativ přísud- kový. Ht. v Sr. ml. 93. píše o této věci takto:, Je-li ve hlavní větě dativ osoby, ku které se co podmětu pobočné věty přídavné jméno aneb i příčestí vztahuje, na př. Do- pustil mi, abych byl vesel atd., spojka aby se vynechá a pomocné sloveso přestupuje do infinitivu. Co se pozůstalého přísudku týče, ten by měl do instrumentalu přestou- piti: dopustil mi veselým býti. Ale na místě přirozené vazby této nacházíme jak u sta- rých tak i u nových spisovatelů českých velmi často (u Slováků česky píšících na- proti velmi zřídka) tu, ve které dativ osoby přitahuje k sobě přísudek pobočné věty tak, že tento co přívlastek onoho též v dativě a to nejčastěji neurčitého řidčeji určitého tvaru stává: Dopustil mi veselu býti. Není možná člověku se vším spokojenu býti. Pod- danému sluší poslušnu býti. Není dobré člo- věku býti samotnému n. samotnu a toto m. samotným. Nesluší pohanu rovnu býti kře- sťanu. Dal. Nesluší mu živu býti. Vulg. Lidu poslušnu býti rozkázal. Háj. Proti vazbě v těchto a podobných příkladech, kde se přívlastek z přísudku povstalý i rodem i číslem úplně srovnává s dativem osoby, nelze vlastně nic namítati, leda to, že není původní než z latiny pošlá (? myslím, že je původní, ale i v latině běžná. Spiso- vatel), kdež ona u licet všady, s necesse est, prodest, contingit, vacat, datur a podobnými jen kde tu vystupuje na jevo na př.: In publica re mihi negligenti esse non licet. Cic. Vobis necesse est fortibus viris esse. Liv. Da mihi fallere, da justo sanctoque vi- deri. Hor. Vobis immunibus hujus mali esse dabitur. Ovid. Jovis esse nepoti contigit haud uni. Ovid. Infirmo non vacat esse mihi. Ovid. Užívání neurčitého dativu: rovnu, po- dobnu, zahanbenu atd. s osobami ženského rodu anebo množ. čísla naproti mám za po- blouzení, kterého se jazyk český jen tím do- pustil, že naskrze nerozuměl vazbě latinské (a není-li to vazba latinská? Spisovatel), kde, jakož z příkladů nahoře vytčených patrno, mezi přívlastkem z přísudku povstalým a dativem osoby úplná shoda panuje. Příklady: Potřeba vrchnostem vycvičenu býti. Kom. Které straně se dostane přemoženu býti. Nedej nám zahanbenu býti. Já jim kážu živu býti. (D. Lehrgebäude der böhm. Sprache 1819. S. 297. ). Nesprávnosť těchto a podob- ných, Dobrovským samým za divné (son- derbar) vyhlášených vět lepší spisovatelé tuším cítili užívajíce, ač zřídka, i dativu množného. Tak na př. D. u V. četl: Dopu- stíte-li ženám rovným býti mužům m. ne- smyslného rovnu a jazyku našemu přiroze- ného rovnými. Já jsem posud jen u Koc. (Hist. círk. str. 4. ) našel jeden příklad sem spadající:, Nesluší nám podobným býti Bohu'. — Nahoře mám jeden příklad ze Ctib.:, Ne- sluší nám tak nedbanlivým býti. Vz násled. Jinak věc vykládá Zk. v Skl. str. 644. až 646.:, 4. Když se infinitiv vynáší jménem a časoslovem býti a j. p., tehdy se jméno to a) klade do dativu aneb instrument. a srovná se se svým podmětem podlé pravidel shod- nosti, jež mezi přísudkem a podmětem jest. Žádné věci nedopouští život lidský býti ze všech stran blahoslavené. Jel. Nebraňte mu milosrdnému býti. Zyg. Bůh pak dej nám jednomyslným býti vespolek. Br. Apoštol jim udatnými býti rozkázal. Zyg. Ty věci nedopouštějí muži křivým ostati. Zyg. Ne- braňte jim býti dobročinnými. — b) Aneb převede se jméno přídavné v příslovečný dativ rodu středního a při časoslovech pak do dativu příčestí trpného rodu středního aneb abychom tak řekli, do da- tivu gerundia, kterýmižto formami se právě stav vytýká, v který se podmět infinitivu uvésti má. Vazba tato jest při jménech pří- davných v této příčině nejoblíbenější, jako: Kázal všem k boji býti hotovu (= po hotovu). Troj. Její prosby dej nám účastnu býti. Br. Aniž jim dej ve mně tak silnu býti. Št. Nemá jim dáti obmeškánu býti (= v obme- škání býti). Št. Zabránil jim nahu bojovati (= po nahu). — Pozn. Dativy hotovu, účastnu atd., jichž se při vazbě dativu s infinitivem nejraději užívá, nejsou nic jiného, než da- tivy cíle aneb vztahu od rodu středního hotovo, účastno atd. odvozené. Dativy ty nevztahují se ku podmětu infinitivu, nýbrž k samému infinitivu, jejž způsobem příslo- večným místněji omezují a výrazy býti mi- lovánu, oklamánu lze přirovnati k latin- skému esse amando, decipiendo atd. Podobně praví se: dal mu za vyučenou, na rozmy- šlenou, na srozuměnou. A tak lze i vylo- žiti větu: Králové posýlali večeři majícím utracenu býti = majícím býti na utracenou, k utracení. V. — Jakož tudy podstatná forma ticho od přídavné tich, ticha, ticho samo- statností svou se dělí, rovněž tak odděliti jest podstatné milováno, zahanbeno atd., což jest toliko jako milování a zahanbení atd. od případných milován, -a, -o. Tyto formy mají se k sobě podobně jako latinské ge- rundium ku gerundivu'. Jinak vykládá věc a přesnosti vazby naznačené hájí Brt. Vz Infinitiv na str. 577. b. ř. shora 28. a násl. Cf. také: Böhmische Schulgrammatik. Prag. 1878. §. 96. Mřk. V, K. Reisig's Vorlesungen über lat. Sprachwissenschaft, Leipzig, 1839. §. 451'. čteme: Die Attraction des Dativ c. Infinit, findet sich so, dass ein Prädicat durch ein Nomen bezeichnet mit dem Infinit. des Verbi sich anschliesst an den Casus, welchen als grammatisches Object das Hauptverbum regiert. Diese Construction ist eine grosse Freiheit der Rede und lässt sich nicht so logisch zergliedern wie die des Nomin. c. Inf.; sie entstand unbewusst, vorzüglich bei dem Verbum licet, jedoch auch bei anderen Verbis. Ze všeho, tuším, jde: Vazba, o niž běží, objevuje se v latině zřídka, nebyla ne- známá Řekům (vz Niederlovu Řeckou mluv- nici, §. 774. ), Češi již v staré době velmi zhusta jí užívali, není tedy latinismem, nýbrž spíše slovanským a jiným jazykům společna a dobra; latinismem není také proto, poně- vadž v češtině přísudkové jméno přídavné se jménem, ku kterému se táhne, z pravidla jinak se pojí než v latině: v latině shoduje se s ním i v rodě a čísle, v češtině pak často jen v pádě.