Parallelism-us
Parallelism-us, u, m., lat., opětování též myšlénky větami synonymními. Tomu, kdožkoli se bojí Pána, dobře bude v nejpo- slednější čas a v den skonání svého pože- hnán bude. KB. 240. P., rovnobežnosť, stejnoběžnosi (Sš.), zove se v hermeneutice, rhetorice a poetice shoda vět v obsahu a formě aneb aspoň ve formě aneb obsahu, tak že věty ty se vespolek doplňují a vy- světlují. Dle toho, souvisí-li věty ty úzce a bezprostředně aneb přichodí-li na roz- ličných místech téhož n. jiného odstavce, též neb jiné knihy, jest p. ten buď a) p. míst souvislých a sdružených aneb p. členný (Sš. L. 37.), P. der Glieder, p. membrorum vel locorum contextorum aneb b) p. míst nesdružených, p. locorum non contextorum či t. zv. místa parallelná, Sš. J. 37., věty parallelné, rovnoběžné, stejnoběžné, Sš. L. 103., J. 13., die sog. Parallelstellen, a jich souhrn obdoba řeči, analogia orationis. Místa ta jsou obsahem svým buď tožna a shodna aneb aspoň příbuzna. Veliké důležitosti jest p. t. zv. členný v básnictví hebrejském. Na- lézáme sice p-mus tento u všech národů, v popředí však znamenáme jej v básnických knihách písma sv. starého zákona (odkudž tytýž poetickým se zove), než i v ostatních knihách písma sv., ano i v novém zákoně prichodí. P. ten není vezdy tožemluvným, nýbrž užívá se ho zhusta pro lepší nějaké věci objasnění a ozračení, aneb aspoň pro zevnější ozdobu řeči. — Obsahem svým jest p. ten trůj, totiž: 1. stejnoznačný či syno- nymický (p. synonymus), jestliže táž my- šlénka větami se opakuje, avšak tak, že slova a věci na sebe stejnoznačně dopadají, kupř.: Blažen život, který tebe nosil a prsy, kteréž jsi sosal. Sš. L. 115. (Sr. též Lue. 1., 71. u Sš. L. 25. a 28., KB. 240., vz začátek článku.) — 2. Protikladný či antithetický (p. antitheticus), když větou následující vy- jadřuje se myšlénka opačná myšlénce věty předchozí, ku př.: Co z pleti se zrodí, jest pleť, co zrodí se z ducha, duch jest. Sš. J. 50. (Sr. též Ps. 69., 6.; Prov. 10., 10.; Joa. 1., 20.; 3., 6.; Matth. 7. 13. 14.) Cf. též Anti- theton. — 3. Souřadný či syntaktický (p. syntacticus), osnuje-li se shoda vět těch na pouhé konstrukci, ku př.: Blaženi chudí, nebo vaše jest království boží; blaženi, jenž nyní lačníte, nebo nasyceni budete; blaženi, jenž nyní pláčete, nebo se smáti budete. Sš. L. 74. (Luc. 6., 20.—22.) — Přistupuje-li k tomu zároveň i výčet jednotlivých částí jistého celku (= enumerace, vz toto) aneb přechází-li se od slova slabšího ke slovu silnějšímu, od pojmů druhových ku pojmům všeobecným aneb od méně světlých ku svět- lejším (= klimax) aneb naopak (= anti- klimax, vz Gradace), jmenujeme p. ten sklad- ným či souborným, synthetickým (p. synthe- ticus), ku př.: Na počátku bylo slovo a slovo bylo u Boha a Bohem bylo slovo. Sš. J. 12. (Joa. 1., 1.); aneb: (Připravte cestu Páně, přímé čiňte stezky jeho), každé údolí bude vyplněno a každá hora a chlum bude ponížen a budou křiviny přímými a kostrbaté cesty hladkými. Sš. L. 48. (Luc. 3., 4. 5.); aneb: Proč tedy křestíš, nejsi-K ty Kristus, ani Eliáš, ani prorok? Ss. J. 26. (Joa. 1., 25.) (Cf. Zschokke, Historia sacra a. t. 1872. pag. 175.; — Bickell, Metrices biblicae regulae exemplis illustratae, 1878.) Počtem členů jest pak p. ten dvoj-, tří-, čtyř-, zřídka pěti- nebo šestičlenný. Hý.