RozpustitiRozpustiti, il, štěn, ění; rozpouštěti, ěl, ěn, ění: rozpušťovati = různo pustiti, aus einander lassen; povoliti, rozšířiti, auslas- sen ; tekuté učiniti, rozliti, zerlassen, zer- gehen lassen, auflösen, schmelzen; se = te- kutým se státi, rozehříti se, zergehen, zer- schmelzen, aufthauen, zerfliessen; rozpad- nouti, sich zertheilen, aufgelöst werden; oslabiti, schwächen; dáti se, geben, einlas- sen. Jg. — co koho: radu, Pr., sněm, vězně, Bern., shromáždění, Kom., Br., vojsko, šaty (povoliti), D., špačky rozpouštěti (žertovati), Us., jazyk, plachty (povoliti), Har., křídla, koně (uzdu mu pustiti), někoho (vše mu po- voliti) ; máslo, rudu (tekutou učiniti). Us. R. spolek. Us. Dch. Pak král Jiří r-stil pole. Let. 187. Zlosť své šípy r-la. Hus III. 119. R-stiti koně (vypřáhnouti). Sl. p. 103. — co, se čím (kudy): vodu trubami r. Us. R. kovy, olovo, vosk, máslo ohněm (tekutým učiniti). Ros., V. Tlučené zlato živým stříbrem r., něco (
cukr) vodou r. Vys. Chechtáním ústa rozpouštěti. Hus I. 263. Vosk ohněm, ctnosť chloubou se r-ští. Sš. Mk. 87. R-stil by se závistí. Lb. Prudkými výklady se rozpou- štěti, sich in heftigen Diatriben ergehen. Dch. Sněhové horkem se rozpouštějí. Us. — co na co. Svůj nešlechetný jazyk na ublí- žení té panny rozpustila. Ob. Pan. Pán Bóh rozpúští jazyky utrhačóv na své vyvolené, zdaliby co chlúbky v ně vpustilo, aby jazyk utrhačóv to vyčistil. Hus. I. 239. — kudy. R-la vlásky po pravém rameni. Sš. P. 777. R-stil syneček vraný koně po něm (po poli). Sš. P. 361. A r-stil zlaté pérečka koníčkovi po hlavě. Sš. P. 241. — se o kom — roz- mluviti se o kom. Šml. — se od čeho: od velkieho žaľa. Sl. p. 112. — co jak: na rózno. BO. — co, se kde.
Cukr ve vodě se Rozpouští. V. Měď před míškem roz- pusť. Vys. Vosk na slunci se rozpouští. V. — se v co. Těla v živly se rozpouštějí. Kom. Rozpustil se v smích (dal se). V. V ne- střídmost se r. Eus. — se do čeho: do pláče ( = se dáti). Bern. — se. Sníh se r-stil. Us. Že mázdřice porušena není, ale se roz- pustila (oslabila). Ras. — se k čemu. A to se stává, když Kristus duši věrnú svým vnitřním vdechnutím nadchne a ji k nebe- ské žádpsti ponukne a ona se k té řeči jaksi rozpustí. Hus III. 62.