Podmět, u, podmětek
Podmět, u, podmětek, tku, m., podměť, i, f., der Unterwurf. Séti na podměť (žito po pšenici, místy: séti do mladi). Vz Pod- mésti, Orati. Us. — S vyznamenáním klamu = podvržení, podložená věc, etwas Unterscho- benes, die Verfälschung, der Unterschleif Plk. — Podmět, u, m., v mluvnici, das Subject, lat. subjectum. Podmět jest ona věc n. osoba, o které se výrok činí (o které se něco praví. Kz.). Zk. P. jest původcem činnosti: nesu, chválím. Bž. 166. P. jest ona čásť věty, kterou se představa označuje, o níž se co propovídá (vz Věta). Kos. P. ta čásť věty, která zna- mená osobu anebo věc, o níž platí, co vý- rokem jest vysloveno, budiž toto činnosť, stav, poměr a p. S. N P. jest věc podstatná, kterouž úsudku podrobujeme. Důraz ve větě je na výroku. Otec píše,jest dobrý, jest statkář; proto sluší pod-mětu jeho jméno (podmět; podmésti, podmítati = podhazovati, lat. sub- jectum). Auštecký ve Sbr. Příklady: Matka šije. Oheň hřeje. Jablko jest červené. Bratr jest zdráv. Kz. — Podmet stává I. z pravidla v nominativě na otázku kdo n. co a vy- náší se 1. jménem podstatným. Bratr píše. Voják bojuje. Potok teče. Ovoce zraje. — 2. Zájmeny osobnými. Já píši, ty čteš. Myspíme, vy bdíte, oni jdou. — Posti. Zájmenoosobné klade se jen tam, kde buďto určitéhooznačení, anebo zvláštního důrazu potřebíjest, jinak se vypouští (poněvadž původemuž obsaženo jest ve slovese. Brt. S. §. 13.). Chodíme do lesa. Pijete v hospodě. — 3. Jmény přídavnými, když na se povahu jmen podstatných berou, k nimž i příčestí, přechodníky náležejí. Dobrý dí, dobrý splní. Šilhavý slepého kárá. Chudý s bohatým ne- hoduj, moudrý s bláznivým nežertuj. Dříma- jící hlavou kývá. Uražený nerád odpouští. — 4. Jmény číselnými. Dva mnoho zmohou. Tri jest nerovný počet. Jeden spí, druhý dřímá, třetí zívá a čtvrtý dýmá. — 5. In- finitivem (jenž má zde význam nominativu). Trpěti jest hořko. Chudé podporovati ctnost' jest. Slíbiti a dáti jest dvojí. Smlouvati není hanba. Cf. Infinitiv podmětový (I. 575. b.) a Brt. S. §. 402. — 6. Určovacími zájmeny jako: můj, tvůj, svůj; náš, váš; ten, onen, týž; kdo? co? který? Naši zvítězili nad ne- přítelem. Každému jest své milo. Kdo tam byl? Co se povídá? Který (žák) jest první? (Kz.). — 7. Konečně muže podmětem větám býti každé sloveso, každá slabika, každá věta a spojení slov, jakmile se o nich jako o věci aneb osobě výrok činí. Člověk jest slovo dvou- slabičné. A jest někdy dlouhé, jindy krátké. D jest souhláska. Žes nahého oblekl, chvali- tebno jest. Darmodej umřel, kupsobě nastal. Zk., Kz. — II. Nevždycky vynáší se podmět nominativem, zhusta klade se i do jiných páduv a to: 1. do genitivu vlastnosti: Blaženi jsou čistého srdce, neb ti Boha viděti budou. Napřed jeli stavu rytířského. (Brt. S. §. 12. — Mohli bychom také doplniti: lidé, šlechtici atd.). — 2. Do genitivu ve větách záporných, když se přísudek od podmětu s jakousi dů- razností odlučuje (hlavně u časoslova nebyti a jemu významem podobných sloves exi- stence: nezůstati, nepozůstávati, nedostávati se, nenacházeti se, nenalezati se, nestatí se. Kl.). Tmy v Bohu nižádné není. Br. Není žádné věrnosti v této zemi. V. Žádného domu celého nezůstalo. V. Opatrnosti se ti nedo- stává. Není koňům ovsa, není sena. Suš. Cf. Mtc. 1872. str. 33. a násl. (Brt.), Genitiv V I. 388. b. — Pozn. Důraznosť výroku ta- kového zostřuje se i tím, že se někdy slovo nic připojuje. Nic těch proměn není v Bohu. Št. — Zk. Skl. 10. a násl. — III. Někdy se podmět zvláště nevyslovuje. — 1. Když se vynáší zájmeny osobnými, na nichž důrazu není. Učíme se. Píší. Chodíte pilně do školy (my, oni, vy.). Vz nahoře. — 2. Při třetí osobě a to a) osobní množný (lidé). Do lesů chodívají. Na ostrově Cypru sejí bavlnu. — b) Osobní jednotný. Hýřil za mladu a pod starosť umírá z hladu. Bolesť přestala, jak by uťal. Vz Man (něm.), Brt. S..§. 18.1. a 2. — 3. Podmět neosobní a) při slovesech zjevů zvláště přírodních. Rozednilo se. Zahřmělo a zablesklo se. Z čista jasna uhodilo. Bylo k večeru. Na jednou zaťukalo na okno. — Pozn. Někdy se podmět zvlásť vytýká. Hrom uhodil = uhodilo. Dešťové pršeli = pršelo. V. Velicí hromové hřímali. Cap. (Zk.). — b) Při slovesech zvratných a trpných. Jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá. Za moje žito ještě mě bito. — c) Při neosobních slo- vesech s genitivem. Peněz přibylo, ctnosti ubylo. Napadlo sněhu. — d) Při neosobných slovesech s dativem. Událo se jemu jeti tady. Stýskalo se mu ve vlasti. Komu se nelení, tomu se zelení. Dobře mi sedlo. — e) Při slovese jest s určením příslovečným. Dobře vám bylo. Již čas obědu bylo. Bylo by hřích ublížiti mu. Nebylo možná. Již veta po mně bylo. — í) Při slovese jest s infinitivem možnosti a nutnosti. Bylo všecko viděti i sly- šeti. I bylo Tatarům ustoupiti. — g) Při akkusativě počtu určitého od pěti počínajíc i neurčitého. Čtyři sta jich zbylo. Sotva čtvrtý díl živých zůstalo, ostatek pobito. Soudců větší počet se sjelo. Bylo nás hromadu. Po pěti vězněch na lavici sedělo. Vz Akkusativ, 3.(I. 18. a.). — Brt. S. §. 13. -- h) Při pádech předložkových počtu přibližného. — a) S před- ložkami genitivu: do, okolo blízko. V městě tom zemřelo lidí do třikráte sto tisíc. V. Bylo tam do dvacíti vojínův. Us. Z města okolo dvacíti tisíc lidu vyšlo. V. Blízko dvacíti osob bylo tu z Malé strany. Bart. — ß) S předložkou dativu k. I bylo jich k dvěma tisícům. Br. Bylo tam k dvacíti vojínům. Us. — y) S předložkami akkusativu: na, přes, pod, o, s, za. Tu na sto mužů zahynulo. Háj. Lidí se přes dva tisíce zařítilo. V. Pod tisíc koní tam bylo. Vel. Bylo nás o stůl. Svěd. Suken bylo za několik set. Svěd. Již nebylo v městě vody ani s jeden den. V. Teklo do rybníka tokem více než s kolo vody. Svěd. Vz Počet (přibližný určuje atd.). — Pozn. Ale mluví se i takto: Ta voda dobře tekla tokem s kolo. Svěd. Hráz jest povýšena o dva lokty v nově. Svěd. — ď) S předložkou in- strum. s. Šel tam s bratrem (= a bratr). Zk. Skl. 11. — Podmět se ve větu rozšiřuje, promění-li se jméno podstatné v časoslovo jsouc potom výrokem nové věty pomocí zá- jmena vztažného kdo, co (podmětu nové věty); má-li podmět u sebe přívlastek v ge- nitivě, stává se tento podmětem nové věty přičiněním spojek: že, jestli, zdaž, proč. Lhář sám si škodí —- kdo lže, sám si škodí. Na- lezení námořní cesty do Indie bylo důležito = že námořní cesta do Indie nalezena byla, bylo důležito. Š. a Ž. — Podmět věty vý- povědí klade se někdy do věty klavní oby- čejně s předložkou s a vyrozumívá se ve větě vedlejší z pouhého zakončení určitého slovesa. Vím o příteli, že jest spravedliv m.: vím, že přítel spravedliv jest. Ros. Vz Pře- my kání.