Ni-, záporná částice, předpona
Ni-, záporná částice, předpona: nikdo, ni-kde, D., nic (vz Nic), ni-jak, Schl., nikoli, nikda, nikudy. Mkl. S. 171. Vz Zájmeno. — 3. -ni, přípona: daň (m. dani, kořen: da), báseň (básni, koř. ba), kázeň (kázni od kaz v kázati). Schl. — 4. Ni (ní) po předlož- kách místo ji (jí). Zde se často chybuje. Jen akkus. sg. f. má krátké i. Pošlu pro ni (ne: pro ní). Čos dal za ni (knihu, ne: za ní). Ale ovšem : On stoji za ní (paní; kde) Ní, ni jen po předložkách, tedy chybně: praštil ní (m. jí) o zem. Cf. Brs. 13. Vz On. — 5. -ní, přípona adjektiv nejvíce při jménech věcných, tvořených od jmen neživých byto- stí. T. Vz Mkl. B. 159. — 1. Místo genitivu přivlastňovacího. Vz -í přípona. Věci du- chovní. Št. Soudní stolice. V. Kostelní střecha. Pass. Jehelní ucho. Br. Dvéře kostelní. V. Místo -ní klademe zde také: -í, -vý, -ský, -ný. — 2. Místo genitivu podmětného, vz -i, přípona. Letní horkosť. V. Krevní tok. Čern. Letní sucho. Br. Temno noční. Rkk. Kostelní ustanovení. Jel. Také: -í, -vý, -ský, -ný. — 3. Místo genitivu předmětného, vz -í, Přípona. Umění početní, správa čele- dní, řezník obětní. V. Tkadlec hedvábní. Jg. Ostraha domovní. Rad. zv. Správce církevní. Jg. — Také : -í, -ský, -vý, -ný. — 4. Místo genitivu látky. Také: -ový, -ný. Vlna hed- vábní. St. skl. Kámen cihelní. Reš. — 5. Místo genitivu obsahu. Čas vánoční. Čas morní. Háj. Světnice soudní, obědní hodina. V. Také: -ový, -ný, -ý. — 6. Místo geni- tivu účelu (čím věc omezena jest). Vodní džbán, mouční truhla, plotní kůl, početní stůl. V. Vodní jáma. Kom. Také : -ový, -ný, -cí, -utý. — 7. Místo genitivu příčiny a původu. Bolesť morní. Háj. Morní neduh. Byl. Také: -ový, -ský, -ný. — 8. Místo ge- nitivu místa, času určuje zevrubněji čas, místo, způsob. Had vodní. V. Zvěř lesní. Br. Zápal sobotní. Br. Jitřní spaní. Rkk. Podzemní sklep. V. Vítr východní. Br. Také: -ový, -ský, -ný. Vz více v Zk. Skl. 308.—315. a cf. naznačené přípony. — O rozdílu pří- pon -ní a -ný (z nichž prvá velice, až příliš se rozmohla) mluví obšírně Šf. v knize: Německo-český slovník vědeckého názvo- sloví pro gymnasia a realné školy. V Praze 1853., na str. IX.—XVI. Tam Šf. i jiné i toto praví: Strany -ní a -ný, vyhraďme onomu co nejtěsnější meze a otevřme tomuto co nejprostrannější pole, příkladem ostatních Slovanů (Slováci formy -ní naprosto neznají, u Polákův a Srbů je počet adj. na -ní ukon- čených skrovničký), i samých starých Čechův, a sice koncovka -ní zůstaň jen v této dvojí případnosti: a) u některých přídavných, ur- čujících předmět všeobecně dle prostoru a času a zastupujících místo předslovcí (před- ložek a příslovcí): vrchní, spodní, horní, dolní, dnešní, letní, vnitrní, zevnitřní, přední, večerní, ranní, noční, zemní, bližní, polní, dávní, dřevní, roční, zadní, spodní. Ale od samých slov ,prostor, čas´ jest prostorný a časný. —b) U některých již hluboce do života vsáklých, pro uvarování pohoršení, až do časů snadnějšího sebe přemožení, jako: du- chovní, církevní, kostelní, úřední, komorní atd., ačkoliv obdoba celého slovanského jazyka, i samého staročeského, proti nim svědčí. — Pozn. 1. To však samo sebou se rozumí, že Slováci v obojí případnosti při svém starém -ný vším právem zůstati mají a mohou. — Ostatně přejmež veskrz příponě -ný volného průchodu, jmenovitě v jistých případech, o čemž vz -ný a navracujme se kromě toho ke starým, plnějším, zvučnějším a ohebnějším formám, jakož jsou : na pouhé -ý, na — ový, -ský, -ický, Šf., -vý, -utý. Vz tyto přípony. — Pozn. 2. Kde zvyk mezi -ní a -ný rozdíl činí, ten podržme : obecný — společný, obce se týkající, veřejný: Smrť obecná všem; o. silnice, smutek, knihy; obecní = co obci, dědině, vsi náleží: po- kladnice, důchody, písař. Ale obé často se míchá. Letný muž a letní květina. Mk., Jg. — Pozn. 3. Před -ní mění se h do ž, ch do š, k do č, c v č: roh — nárožní, střecha — střešní, potok — potoční, noc — noční.