KořenKořen, a či e, m. (dříve: koři, gt. kořene, Mat. verb. ), kořínek, nku, koříneček, čku, m.; coll, koření, kořání, n. Druhdy: Koreň. Jir. V pl. má jenom: kořeny (dle, Strom'). Gt. pl. kořenův; ale v průpovědi:, Z kořen něco vyvrátiti', užívá se starého genitivu, rovnajícího se nom. sg. Vz násl. a také: Kořán. Mkl, T. — Kořen rostlin (die Wurzel) rozděluje se v oddenek a v ocas (vlaseníčko). Rostl. Kořen je do země zapuštěn, někdy do vody ponořen, někdy do pně n. kořene jiných rostlin vrostlý. Podlé tvarů jsou ko- řeny hlavní n. kůlové a k. mrcasné (u je- čmene). Kůlové jsou: jednoduché, větevnaté (u slézu lesního), dužnaté, dřevnaté, válco- vité, vřetenovité (u mrkve), řepovité (u řepy). Podlé trvání: jedno- a dvouleté, mnoholeté; onyno jsou jemné a bylinné, tyto dřevnaté. Potom je kořen: svazčitý, masitý, kulatý, tenký, tlustý, hluboko do země vnikající, mrcasatý, rozvětvený, dlouhomrcasný, útlý, dlouhý, vytrvalý, tuhý, kořenný, letní, přissavý (pří- chytný), Čl., nepravý, lživý, plovací, jarý (letní), ozimý, Us., bedrníkový, bodlákový, burákový, cibulový, cikorkový, citvarový, čemeřice, fenyklový, hořcový, hřebíčkový, chřestový, ibiškový, koprový, kosatcový, liliový, puškvorcový, rulíkový, růžový, sladký, vz více v Kh. 337. -343., kolní n. srdeční, D., hlizovitý, vonný, perný, horký, přihořklý. Byl. Kořeny pustiti, pouštěti (= chytiti, ujati se), D., zapouštěti. Dch. Odnože od ko- řené pustiti. V. Od kořene růsti. Jg. Kořeny vypleniti, hnáti, vytrhnouti; s kořenem vy- trhnouti; větev, výhon z kořene (odnož). — K. v botan.: K. hadí a) aristolochia serpen- taria, Schlangenwurzel, D., b) polygonum bistorta, Natterwurzel; k. jelení n. srní, peu- cedanum, Saufenchel, Kom.; k. andělský, angelica; k. fialový, iris florentina, die Vio- lenwurzel; k. Mizni, vz Krtičník; k. sladký, lekořice, Süsswurz, V.; k. prsní, prustvorec, calamus aromaticus, Aqu.; k. černý, elle- borus; k. sviňský, sviní, hlizní, krtičníkový, vz Krtičník; k. kamsíkový, doronicum par- daliaiiches, Gemsenwurz. — K. zubu, nosu, Wurzel. — Proti Mořeně není kořene (léku). Zub má k., korunu a krk. Presl. — K. ja- zyka, vrchu. Us. — K. = základ, počátek,příčina, Anfang, Grund, Ursprung, Ursache.V. K. bludu, slávy, žaloby. Jg. Krčma bývákořenem zlých věcí. Háj. Rozuměti něčemuod kořene. J. tr. Příčinu něčeho z kořenepověděti. L. — Kat. 444. To jest byl kořena počátek nevolí. BP. — Z kořene, z kořen,do kořen, s kcořenem= naprosto, docela, mitder Wurzel, von Grund aus. S kořenem vy-trhnouti. V. Do kořen zahladiti, vyhladiti,vypleniti, vyvrátiti. Jg. Do kořen zkaziti.Zlob. Z kořen vykopati. Jel., Háj. Městoz kořene vybořiti, Troj., do kořen vyvrátiti,V., Háj., z kořene vyvrátiti. Br. Lidi z ko-řene vyhladiti. Br. Dvéře do kořen otevříti;huby do kořen zotvírati. Kom. (Vz Kořán).Nemoc z kořene vyléčiti. Šm. — Kat. 434.— K. = plíce, Lunge. K. hnije. Ja. Nedu-živý na k. Us. — K. = osrdí, Gekröse. — K. = pyj. Po kořenu = po moči. L. — K. = síla, Stärke, Kraft. K. vína, das Gewürz. Z Us. Sk. víno bez kořene. Vus. — "Kořen v mathematice = dobývanec. Vz S. N. Wurzel. K. stupně druhého, k. druhý (kořen čtvercový); k. třetí (k. stupně třetího); k. n-tý (k. stupně n-tého). K. nedoplnitelný (ne- skončitý, irrational). Kořena dobývati, ko- řene se dobírati, kořene hledati (vyhledávati, dle Brs. správně: odmocňovati); odmocniti; Kořene stupně druhého, třetího, n-tého do- bývati; K. n. základ rovnice, mocněnec; Ko- řeny tvořiti; Tvoření, dobývání, odmocňo- vání kořene. Nz. — Kořen slova. Wurzel. Kořen slova jest útvar dále nerozlučitelný, s kterým význam spojen jest; jest to ona část' slova, z které co prvku všecka jí pří- buzná slova se vyvádějí. Všecky kořeny řeči slovanské jsou jako v příbuzných řečech jednoslabičné. Kt., Schl. Kořeny mohou býti: 1. Samohláska; posud se jen i v latin. i-re pouze samohláskovým kořenem býti zdá, u nás mu odpovídá id ve slov. id-em, čes. jd-u m. id-u. (Ht. Sr. ml. 159. ); 2. samo- hláska + souhláska: uk (uč-iti) — kořeny se samohláskou a přijímají j: jad (jísti); 3. souhláska + samohláska: pi (píti), bi (bíti), my (mýti), da, (dáti); 4. souhláska + samohláska + souhláska: nes (nésti), vez (véz-ti), ved (vésti), mok (moč-iti), mog (moci), bud (bud-iti). — Kořeny v l a r se končící odhazují kořenovou samohlásku před koncovkami počínajícími - se samohláskou: ber (bráti), kol (kláti); 5. dvě souhlásky + samohláska: plu (plouti), slu (slouti), zna (znáti); samohláska + dvě souhlásky zřídka: alk-esurire (lačněti); 6. dvě n. tři souhlásky + gamohláska +souhláska: stel (stláti), křik (křičeti), krad (krásti), smrbd, smrad (smrděti) — tak zhusta; 7. sou- hláska neb dvě souhlásky + samohláska + dvě souhlásky: tisk (comprimere), svet (svant) — sanctificare, vez (vanz n. venz) — vincire. Schl. — Kořeny jsou buď ote- vřené (samohláskové, vycházejí-li na samo- hlásku), buď zavřené (souhláskové, končí-li se souhláskou), ale tím pořadem, že ony jsou prvotnější, tyto pozdnější, ony bez přídechů, tyto přídechem sesíleny. Jir. Na př. jest bu kořen otevřený, vid kořen za- vřený. Kt. Kořeny samy v skutečné mluvě, jak nyní jest, nevyskytají se než toliko tvary z nich povstalé; kořenů se domáháme rozborem tvarů těchto. Tak mají české tvary: bu-du, bý-ti, bav-i-ti společný kořen bu; tvary: viděti, věda, vy-z-víd-ati, zá- vis-ť (m. zá-vid-ť) kořen vid; tvary: sluji, slovu, slynu, proslulý, slovo, osloviti, sláva, slaviti atd. kořen slu. Z kořenů vznikají kmeny či pně, jednak proměnou samohlásky v kořenu samém, jednak příponami. Na př. věs-ť (m. věs-ti) z vid, stupňováním hlásky i v e a příponou ti; z kmene věsti tvoří se novou příponou věsti-tel atd. Z kmenů konečně vznikají slova skutečné mluvy, upra- vená již za účelem naznačení poměrů věty (pádův, osoby atd. ). Kmeny jsou též zavřené nebo otevřené. Ale během času podlehly kmeny takovým změnám, že se nám kmeny původně zavřené otevřenými a naopak kmeny původně otevřené zavřenými býti zdají. Ku př. kmen imě zdá se otevřeným býti a je přece původně zavřený: imen, cyr. imę; chlap zdá se kmenem zavřeným býti a je otevřený, jak z cyr. chlapb, vysvítá. Kt. — Kořeny jsou buď ve kmenech, buď v příponách; jest tedy kořen kmenový n. příponový. Jir. Potom jsou kořeny 1. časoslovné či slovesné a ty jsou základem a) časoslov: vid — viděti, sta — státi; b) jm. podstatných: sta — statek, vid — závisť, sta — podstata; c) jm. pří- davných: vid — vidný, sta — stálý — ostatní; 2. zájmenné, a ty jsou základem zájmen, předložek, spojek, příslovcí. Kz. IV. vyd. 145. Na př. mi, my, ty tu, tam atd. od ko- řenů, jejichž tvar se naskrze nedá určiti: od mb., tb, mb, tb anebo snad spíše ode tvarů plnými samohláskami ukončených, jako mi, mu, mb atd. Počet kořenů slovesných jest mnohem větší, nežli zájmenných a tvoření slov od těchto mnohem skrovnější a temnější než od oněch. Kromě toho zdá se, že pod- stata tvoření slov v nejširším smyslu na spo- jování kořenů slovesných se zájmennými zá- leží. Ht. Sr. ml. 159. Gb. v S. 'N. VIII. 672. a násl. píše o kořenech takto: V kořenech obsažen jest abstraktní význam pojmu; tak na př. v koř. str se drží co význam pojem rozestření. Avšak jako pojem v logice, tak jest také kořen v grammatice pouze umělá abstrakce; jako si nemůžeme představiti pouhé rozestření, nýbrž buď něco rozestře- ného nebo rosestírajícího atp., tak takégram- matický kořen slov jenom ve kmenech z něho proměnou vnitřní nebo zevnější utvořených žije. Má se tedy kořen slova ku kmenu jeho, jako pojem k osamotnělé představě, obsah významu jeho jest v kmenu užší a zároveň určitější. V nauce o tvoření slov učí tedy grammatika z kořenů tvořiti kmeny a udává toho způsoby vnitřní jako jsou seslabováni, stupňování kořenné samohlásky i zevnější, totiž připínání rozličných přípon a předpon; na př. z koř. str. kmeny str, štír + a, roz — stí + ra, pro + stor, str + om, str + m atd. Avšak ani kmen není ještě hotové slovo, jehož bychom ve skutečné řeči užívati mohli, nýbrž opět jen grammatická abstrakce; ne- užíváme nikdy pouhého kmenu rozestíra, poněvadž pouhého rozestírání není, nýbrž někdo rozestírá něco aneb jest rozestírán od někoho, rozestírá jeden nebo mnozí, ro- zestírání děje se přítomně, nebo se stalo mi- nule nebo se stane budoucně, slovem: roze- stírání pouhého není, nýbrž každé skutečné rozestírání a vůbec všecko, co významem grammatického kmene býti může a jest, jest mnohonásobně podmíněno věcmi jinými, které takřka jeho půdu a okolí tvoří. A teprv, když všecky vztahy tak vyjádříme, až jest význam zcela určitý, individuální a praecisní, máme hotové, živé slovo, na př. rosestírají = oni (mnozí) nyní (v přítomnosti, ne v mi- nulosti neb budoucnosti) rozestírají (nějaký předmět) atd. Tyto a podobné vztahy na slovích náležitě poznamenati učí nauka o ohý- bání slov či tvarosloví v užším smyslu. Čím jest slovo ohebnější t. j. čím více se pro- měňovati může, berouc na sebe buď tvar jednoduchý buď rozložený, tím zevrubnější a zřetelnější jest jazyk. Při takových však proměnách mění se často zároveň prvky slov čili Hlásky buď v kořeně samém, buď na těch místech, kde se kořen a přípona kme- nová anebo kmen a přípona ohybací aneb části jejich dotýkají; pro tyto proměny jest slovo předmětem třetí nauky grammatické, zvukosloví, která má v řeči týž úkol, jaký lučba v přírodě, učíc, co z kterých prvků ve skutečných případech povstati má a po- vstává. Ale živé slovo žije jen v živé prů- povědi, mimo ni jest článkem od celku od- trženým, a proto jest také předmětem skladby. .... O kořenech dosud dvojí jest domněnka. Dle jedněch jsou kořeny dvojí, zajmenné pro zájmena a jmenné pro ostatní druhy jmen a pro slovesa; všecky ostatní druhy slov z této dílem z oné zásoby kořenů se vyvi- nuly. Podlé domněnky druhé není však v ko- řenech žádného rozdílu funkce, druh jejich jest jeden. Vedle těchto dvou domněnek, není žádná třetí pravdě podobna a podlé nich obou jsou opět kořeny slovesné a jmenné tytéž, čehož ovšem ani dokazovati netřeba. Rozdíl funkce jmenné a slovesné nepočína tedy v kořenu, nýbrž později, totiž v kmenu; pojmový v kořenu slu ležící význam rozdělí se v kmenech slovo a slovi na jmený a slo- vesný. Vztahy těchto kmenových významů vyrážejí se ohýbáním, jež jest u obou kmenu rozdílné, a jmenného totiž sklonení, u slo- vesného časování; kmen slovo znamená vztahy podlé čísla, pádu a rodu, na př. nom. sg. slovo (m. slovo + m), kmen slovi podlé čísla, osoby, času a způsobu, na př. 1. os. sg. praes. indik. akt. slovím (=slovi+jem). Kromě jmen a sloves žádné slovo se neohýbá; neboť všecky ostatní druhy jsou, jak podo- týkáno a jak na větší části jejich patrno jest, hotové tvary jmenné nebo slovesné, ale již zastaralé a takřka zkamenělé. — Vz Tvo- ření, Rozlišování kořenův, Kmen.
