Jmen vlastních užíváme v pluralu
Jmen vlastních užíváme v pluralu, když muže podobné povahy míníme; při jménech míst, když potomstvo zakladatelovo nebo polohu místa znamenáme aneb když obyva- telstvo místo země samé klademe: Ciceronové, Vergiliové = muži, jako byli Cicero a Ver- gilius. Toho roku Prachatice (m. Prachatici, potomci Prachaty) shořely. Háj. Vz Budějo- vice, Litoměřice. Byl s ním v Němcích. Svěd., Zk. — Jméno vlastní má u sebe pří- vlastek, ale v latině ne. V lat. se musí ku jménu vlastnímu přidružiti jméno obecné jakožto apposice a k tomu teprva připojiti přívlastek. Moudrý Plato = Plato, homo sa- pientissimus. Udatný Cato = Cato, vir for- tissimus. Ale adjektivum přistupuje v lat. přímo k jménu vlastnímu na rozlišenou více osob téhož jména. Cato major, Alexander magnus. Kos. — Pozn. Podstatně j. nahra- zuje j. přídavné přívlastkové: ptáček bez- perák; stromek bezlisták. Er. Syn jedináček. Mkl. — Psává se špatně: Smlouva mezi Josef Novákem a Václav Malým m. mezi Josefem a Václavem. Šr — Dům Jana a Marie Koldovských manželův. Je to pan Koldovský, Kolda či Kold ? Lépe: Dům Jana Koldovského (Koldy, Kolda) a manželky jeho. Šr. Tomáš a Anna Novák, šp. m. T. Novák a Anna, manželka jeho. Statek manželů Čeňka a An- tonie Mrzkošových šp. m. statek Čeňka Mrz- koše a Antonie, manželky jeho. Cf. Pomo- dleme se za Jana Dlouhého a Marii manželku jeho. — Marie Tichý, Anna Čížek šp. m. Tichá, Čížková. — V titulech, v nichž vy- jadřuje se i původ jejich od nějakého místa, klade se genitiv téhož místa s předložkou z (Brs. 10. ): Václ. hrabě z Kounic, Aleš z Ko- lovrat (Kounice, Kolovraty, Mitro vice, Lob- kovice jsou místní jména a Kounic atd. za- staralé genitivy. Vz Dolany). — Pozn. Užívá-li se jména místního jen v sg., zůstává ovšem i praedikat v singularu: pán z Klenova, z Hradce. Karel kníže ze Schwarzenberka, Josef z Waldsteina a Wartenberka (ne: z Waldstein — Wartenberků). — Není-li praedikat jménem místa, klademe jej do čísla množného: pán z Matasův, Klicperův. Také dle mluvy lidu: pan hrabě Černín, Martinic. Os. — Jali skloňují jména vlastní ukončená v -e (Chýle)? Vz o tom v článku: E. — Vlastní jména v o ukončená skloňují se dle Brs. 9. takto: v dat. a lok. mají koncovku -ovi (Sluníčkovi); akkus. rovná se genitivu (Sluníčka) jako při jménech hrabě a kníže, kdež také bývá akkus. roven genitivu; v pl. dle Páv. — Vlastní jména ukončená v: s, z, x skloňují se dlo, Páv. ' Lid říká: Pod' jsem Krause, Maxe (dle, Páv')a ne: Poď sem Krausi, Maxi (podlé, Hráč'). — Vlastní jména ukončená v a s předcházející souhláskou a) tvrdou dle, Despota, ' ß) měkkou dle, Báča'; vz více na str. 7. b. ř. s h. 5. a násl. — Jména vlastní ukončená v ů: Vávrů, Petrů, Vítů nejsou původně nic jiného než adjekt. přivlastňovací v -ův, v nichž koncovné v lid v muž. rodě pravidelně vypouští říkaje: To je cera Vítova, ale: to je syn Vítů (m. Vítův). Tedg je skloňujme jako adjekt. v -ův. To je Vítů; obdržel list od Vítova (syna); šel k Vítovu (synu); navštívil Vítova (syna) atd. Skloňování takové shoduje se úplně se skloňováním ruských jmen v -ov a -ev, která jako česká nejsou leč tvary přídavných jmen, jichž některé zbytky i česká, místní jména v původním tvaru zachovala, náleží pak sem: Pelhřimov = Pelhřimův hrad, Pavlov = Pavlův statek. Vst. Brs. 10. se s tímto návrhem celkem shoduje, jen že v instr. místo přípony -ým (otcovým) navrhuje příponu -em s panem Petrovem. Brt. navrhuje, abychom ani instru- mentalu nevyjímali tato jména jako adjektiva possessiva venkoncem dle, Otcův' skloňu- jíce. Pan Bílek a jiní vypravují, že tato jména na Táborsku se neskloňují a myslí, že jsou to genitivy pl.; jen v dat. pl. užívá prý se někdy přípony -ům: šel k Vávrům. S tím souvisí, co píše Ht. v Sr. ml. 225: Jména přídavná na -ův vznikla z genit. plur. (Jména přídavná) na -ovic zachovala ještě i množný dativ: šel k Budinovům, sládkovům atd. Uváděje toto jakožto zvláštnosť obecné mluvy kraje táborského, neradím nijak, aby se tato jm. neskláněla. Vz -ův. — Jména vlastní žen- ských osob tvoří se od mužských takto. 1. Je-li mužské příjmí formou svou jméno podstatné (Vyskočil, Žižka), tvoří mnozí z něho příjmí ženské osoby a) vdané pří- ponou určitých přídavných jmen: -ová: paní Vyskočilová, Žižkova, gt. Žižkové, podlé , Nová, ' vz Nový; b) svobodné příponou pří- davných jmen přivlastňovacích: slečna Vy- skočilova, Žižkova, gt. Žižkovy; skloňuje se dle, Otcova, ' vz Otcův. Tyto přípony připo- jujeme nejsnáze k genitivu, vypouštějíce jeho příponu: Kosek, Kosk-a, Kosk-ová, ne: Ko- seková; Vrabec, Vrab-ce, Vrabc-ová ne: Vrabec-ová. — Pozn. Paní Hanušová, Svo- bodová. Ale: choť, žena Hanušova, Svobo- dova, ne: choť Hanušová, Svobodová; zde není Hanušova atd. vlastním jménem pod- statným, nýbrž jenom jménem přídavným přivlastňovacím. (Os. ). Lid místy skutečně tento rozdíl mezi vdanými a svobodnými činí. Mařo, Mařenko Zikmundova; Baro, Baruško Kulichova; Ta Káča Kubíkova dlouho líhá. (V Jičínsku). Er. P. 75. Žádná není tak či- perná jako Lidka Hájkova (Z Hradecka). Er. P. 246. —2. Má-li mužské příjmí formu přídavných jmen (Podlipský, Selibovský), tvoří se z něho příjmí ženské osoby a) vdané, položíme-li toto přídavné do rodu ženského: paní Podlipská, paní Selibovská, b) svobodné, dáme-li toto přídavné do gt. muž. rodu: slečna Paseckého n. do gt. pl.: slečna Selibovských. Lid říká: Byl jsem u Tichejch; dcera Tichejch, ale: paní Tichá. — Výjimkou tvoříme ženská jména osobná od takových jmen mužských, která mají formu přídavných určitých jmen jednoho zakončení: Krejčí, dle 1. a) paní Krejčová, ale dle 2. b) slečna Krejčího n. Krejčích, ne: Krejčova. Jako pan obroční, paní obročňová, důchodní — důchodňová, slečna obročního, důchodního. Na Moravě: paní i slečna Krejčího. Mřk. Sem patří také příjmí mající formu neurčitých přídavných, ku př. Vávrů, Vašků (vz nahoře), gt. Vávrova, Vaškova (dle Otcův, poněvadž Vávrů Vávrův). Dle pravidla 1. b) obdržíme: paní Vávrova (dle „Otcova, " vz Otcův), nikoli: Vá- vrová (to by byla žena Vávry, nom. Vávra, ale zde máme: Vávrů) a dle 2. b) slečna Vávrových. Rusky: Demidov, kněžna Demi- dova. Někteří nešetří rozdílu mezi ženskými osobami vdanými a svobodnými. Ale je prý to proti zvyku starších českých spisovatelův a lidu a proti určitosti. Dle J. K. ve Školníku 1861., str. 222. V červenci r. 1876. usnesli se učitelé pražských obecných škol na tom, že se tohoto rozdílu šetřiti nemá a pro to ve školách dívčích v katolozích a na čtvrt- letních zprávách od té doby píší: Božena Kottová atd. Za příčinou tohoto usnesení povstal brzy na to v, Pokrokiť učený spor mezi zástupcem pražských pp. učitelů, Javůrkem a Fr. Prusíkem; p. prof. Javůrek dokazoval, že máme říkati a psáti: paní Javůrková, slečna Baudišova atd. Kommisse širším sborem Matice české ku sestavení Brusu jazyka čes. zřízená usnesla se většinou hlasů takto (vz Brs. 11. ): Dle přídavných jmen přisvojovacích nyní často skloňují se vlastní jména žen. rodu na -ova, znamenají-li osoby svobodné, aby prý se rozeznaly od osob vdaných s kon- covkou -ová. Tak prý znamená Anna Mráčková svobodnou, A. Mráčková pak vdanou či paní. Než rozdíl ten mezi -ova n -ová jest původu nového, na starých listinách nezaložený a nad to i zbytečný. Vždyť takovými tvary má se naznačiti vlastní jméno osob ženských a nikoli jakýsi přivlastňovací smysl, který by byl při svobodných osobách zletilých a svéprávných dokonce absurdní. Pišme tedy Anna Mráčková atd., nechť tato jména znamenají paní anebo slečny; rovněž říkejme: slečna Marie Pří- borská (slečna Ludmila Krejčová) m. slečna M. Příborských atd. (což by ve smyslu při- vlastňovacím býti musilo). Jiní navrhují, abychom tato jména i paní i dívek příponou possessivných adjektiv -ova tvořili: paní Kvapilova, slečna Kvapilova a dle toho: paní Příborskéko, slečna Příborských. Brt. myslí, abychom na určitém pravidle se ustanovili a k tomu účelu návrh jmenované kommisse přijali, aby čtenář věcí neznalý věděl, kte- rého pravidla se držeti má. Spor není posud ukončen. Nechci rozhodovati, co jest nej- lepší, ale zdá se mi, že návrh kommisse ko- nečně zvítězí, poněvadž slečnám lahodí a uči- telstvo se s ním shoduje. — Stran jmen: důchodňová, Krejčí, Brikcí, Jiljí, Jiříatd. vz tato slova. — Někteří na dopisech, na před- pisech atd. tam, kde datum psáno jest, no- minativ jmen místních kladou: Praha, dne 5. července 1872. Ale to není český způsob psaní, máť býti: V Praze dne atd. 1 na ná- pisech jména správně sklánějme: Panu Ve- selému (ne: Veselý-mu), Panu Vrabcovi (ne: Vrabec-ovi). Tak se nemluví a tedy ani tak psáti není dovoleno. — Jména spolků, firem se skloňují. Tedy: Knihkupectví Kober šp. m. Kobrovo. Nákladem J. Kober šp. m. Jana Kobra. Cirkus Stark šp. m. Starkův. To vyšlo ze spolku Zora šp. m. Zory. Restaurace Železný šp. m. R. Železného. Dle Brs. 10. můžeme pro větší zřetelnosť (zvl. v listinách) klásti i nominativ, opatříme-li název uvo- zovacími znaménky (, '). — J. = pověst, do- mnění (dobré n. zlé), der Name, Ruf, das Gerücht. J. dobré, slavné, veleslavné veliké, chvalitebné, poctivé, zlé. V., Bs. Vzat byl na znamenité j. ve válkách. Vz Slovo. Bs. Dobré j. mezi lidmi míti. Us. Dobrému jménu ubližuje se potupným malováním, cedulemi zrádnými, haněním, nářkem a utrháním; kterak se stávaly výstupky tyto? Vz Rb. str. 254. -356. Zachoval dětem dobré j. Ml. J. věčné si udělati (oslaviti se). V. Po dobrém jménu státi, dychtiti, o dobré j. se starati, zlého jména dojíti, j. něčí hyzditi, jménu dobrému utrhati, na dobrém jménu někomu ubližiti. V. Dobrého jména si dobyti. Br., V. Dobré j. stojí víc než všecko bohatství. Vz Bohactví. Lb., Jg. Dobré j. nejlepší dě- dictví (Honesta fama est alterum Patrimonium). č. — J. v mluvnici = částka mluvy, lat. nomen. Jméno podstatné (substantivum), j. přídavné (adjectivum), číselné (numerale), zá- jmeno (pronomen), časoslovné (verbale n. ) atd. — Jména podstatná: a) J. vlastní (nomina propria) znamenají jednu zvláštní osobu n. věc n. zvláštní jednotlivý rod n. jednotlivé národy a kmeny: Jan, Svoboda, Čech, Morava, Praha, Labe, Krkonoše, Ko- lovrat. Jak se skloňují? O tom vz na hoře. — Jm. srostitá (konkretná, n. concreta) na- značují představu osoby n. věci smyslné (vi- ditelné, slyšitelné atd. ) samostatné: bratr, pták, vůl, strom, stůl, člověk, soudce, řeka atd. — Jm. odtažená (abstraktná, n. abstracta) naznačují představu osoby n. věci nadsmyslné, rozumem n. obrazotvorností naší tak myšlené, jakoby byla viditelná, slyšitelná atd., hlavně jména vlastností a činností: duch, pýcha, krása, láska, stáří, volnost', poctivosť, chu- doba, bázeň, učení, cvičení atd. — Pozn. Srostitých jmen užíváme v pl., když na mysli máme jednotlivé části, vrstvy, způsoby, z nichž hmota těch jmen jest. Tu rýževníci dobrá zlata z pískův prali. Háj. Mluvíme o vodách, deštích, o žitech atd. — Odtažených pak jmen užíváme v pl., když zření máme k rozličným časům n. místům, na kterých se děj jména opakuje neb k rozličným způsobům, jak v skutek vstupuje aneb k množství osob, na které se táhne. V té zemi častí morové a hla- dové byli. Háj. Veliká sucha byla. V. Vy- pravuje všecky chvály tvé. Br. Mluvíme o pomstách, smrtech atd. — Jm. obecná jsou jména naznačující jednotlivé osoby n. věci stejného druhu: král, voják, kniha, růže. — Jména hmotná jsou jm. srostitá naznačující věci, jejichžto nejmenší díl též jméno má jako celek: mléko, zlato, železo, křída. — Jm. hromadná jsou jm. srostitá naznačující soubor jednotlivých osob neb věcí: lid, vojsko, stádo, obilí. — Pozn. Jm. hromadné může výrok v pl. míti. Vz Přísudek, Enallaga, 2. — Jm. vlastností naznačují vlastnosti osoby n. věci: krása, udatnosť, mladosť, délka. — Jména činnosti naznačují činnosti osob a věcí: běh, běhání, skok, skákání, volání, malování. — Jm. podstatná časoslovná (subst. verbalia), která od časoslov odvozena jsou: skákání, malování atd. — J. zdrobnělá, zmenšovací (nom. deminutiva), jimiž se osoba n. věc zdrobňuje: človíček, tatíček, chlebíček, ko- zička, buchtička. Vz Tvoření slov. — Jm. zhrubělá: chlapisko, chlapina, babizna. Bž. — Jm. podstatná odejmenná (subst. denomina- tiva), která od jmen jsou odvozena. Odvozo- vání toto činí se příponami: kněžstvo, panák, dobrota. — Jména podst. nadbytná, která mají nadbytek tvarův aneb kmenův: símě — semeno, břímě — břemeno, máti — matka, dci — dcera, pradlí — pradlena, — Jména různosklonná (heteroclita), která své skloňo- vání mění přestupujíce z jedné třídy kmenův do druhé: hráz (dle, Daň') — hráze (podlé , Růže), símě (podlé, Rámě') — rameno (p. , Slovo'), kámen má v dat. kameni (Plášť) n. kamenu (Strom), lid (Strom) — pl. lidé (jako Hosť), dítě (Kníže) — pl. děti (Kosť). — Jména schodná neb nedostatečná, která mají nedostatek forem ku př. a) nemají pl.: člověk, dítě; b) nemají sg.: ostatky, rty, drtiny, ostružky atd. — Vz Podstatný. — Jména podstatná jsou rodu mužského, žensk. n. středního. — Významem jsou a) muž. rodu jména podstatná, která mužské osoby aneb bytosti znamenají: muž, manžel, žák, Bůh, anděl; nad to jména měsíců: leden, únor atd. — b) Ženského rodu jména pod- statná, kterými se znamenají osoby a bytosti ženské: paní, manželka, hospodyně, Lada, Živa. — c) Rodu středního jsou jména mladých lidí a zvířat na e neb ě (kmen na -ět): dítě, děvče, pachole, kozle, orle, vlče. Kníže a hrabě, neužívá-li se jich právě o mladých knížatech a hrabatech, jsou i rodu muž. Jednotlivá písmena konečně vždy středním rodem ozna- čujeme: krátké a, dlouhé á, temné k. — Pozn. U zhrubělých jmen na -ina a -isko užívanější je rod koncovkou než významem určený: chlapina, f., chlapisko, n. (Zk.; Ht. Sr. ml. 171. ). — Zakončením jsou jména podst. rodu muž., žen. a střed. Jména končící se a) na tvrdé souhlásky: h, ch, k, r, d, n, t, b, p, f, v, s, z, l, m; b) většina na měkké souhlásky: c, č, š, j, r,; c) některá na y toliko v pl. užívaná (hody, mravy, okovy, rty, schody atd. ) jsou rodu muž. — Jména končící se a) na a, e, ě; b) většina jmen měkkými souhláskami ď, ť, ň, ž zavřených; c) jména na y, e, ě jen v množném čísle uží- vaná (dudy, kalhoty, krajky, dvéře, jesle, kleště; jsou jednotlivěve slovníku jmenována) jsou rodu ženského. — Jm. končící se 1. v o a í (kromě některých jako: biblí, paní, lodí, švadlí, pradlí, kvitancí atd. ); 2. na a jen v pl. užívaná; 3. cizí na -um; 4. jm. na -stě, -iště; 5. na e, která nejsou feminina: Labe, poledne; na e m. es: nebe; na -me: břímě, dýmě, písmě, plémě, rámě, símě, témě, vémě; na e, ě m. et, ět z ent: doupě, hyžle, poupě, vole, tvořená podlé jmen mla- dých lidí a zvířat též středních. (Ht. Sr. ml. 174. ) jsou rodu středního. — Jm. složená řídí se rodem posledního slova: zeměpis, vodotok. Slovo, mysl' jest v slovech slože- ných rodu muž.: úmysl, smysl, průmysl atd. Výjimky zaznamenány jsou u jednotlivých slov. — Některá jména jsou rodu společ- ného (g. communis) t. j. rodu muž., když o osobě mužské, rodu žen., když o bytosti ženské řeč jest, ku př.: hosť, choť, přímluvce, obhájce atd. Při jménech zvířat rozeznáváme rod přičiněním samec, samice: vrabec samec. — Při rodě muž. rozdíl činíme mezi jmény životnými, jimiž bytosti živé a mezi jmény bezživotnými, jimiž bytosti neživé zname- náme: holub, muž — dub, meč. — Zk. 20. Kz. — Vz Slovo, Rod. — Jméno přídavné, vz Přídavné jméno. — Jm. číselné, vz Čí- slovka. — Vz Zájmeno. — Ve jménu Páně, Boha, božím, im Namen. Ve jménu Boha ko- rouhve vyzdvihneme. Br. Ve jménu mém zač byste koli prosili otce. Br. Ve jméno otce, šp. prý m. ve jménu otce, Knst.; ale jest to dobré, sr.: Ve me božie jáz tě mažu. Výb. I. 78. (Brt. ). — Ve jménu čím, na jméno čí, jménem čím — za něho, in Jemands Namen, für ihn. V. Ester pak oznámila králi jménem Mardocheovým. Br. Pozdravte ho jménem mým. Jg. Řekni mu mým jménem. D. — Pod jménem, jménem = na pohled, dem Namen nach. Přítel jménem toliko. Jg. Pod jménem = pod zástěrou, pod pláštěm, pod zámyslem. V. — Ze jména, jménem, jmény (pl. ) =jmenovitě, namentlich. V počet chva- litebných žen v lidu božím ze jména vložena. Br. Jmény mnohé krále popisuje. Troj. Ze jména něco vyčísti, vyjmenovati. Nz. — Na jme (jmě, na Slov. = obzvláště, besonders, vorzüglich). Dobrý kožuch na jme v zimě. Šf.