Výrok
Výrok, u, m. = vyrčení, vypovědění i to, co se vyřeklo, das Aussprechen, der Aus- spruch, das Ausgesprochene. V. vrchnosti nějaké, dekret, soud vydaný, nález, úsudek, výpověď, nařízení, rozsudek, der Ausspruch, Urtheilsspruch, Richterspruch, das Dekret, die Sentenz, Satzung, Festsetzung. V. = co za právo nalezeno bylo na soudě. Mus. V. rozsudího, der Schiedsspruch. J. tr. V. uči- niti, od sebe dáti, einen Ausspruch abge- ben. J. tr. V. rozhodčí, Schiedsspruch. Sp. Porotní v., der Wahrspruch, das Verdikt; V-ky se rozcházejí, sind divergirend; V. klatebný, Bannspruch; Na něčí v. důraz klásti. Dch. Ovšem nelze takového výroku listinami stvrditi; V. tento může se však vztahovati jenom na Soběslava. Ddk. II. 92., III. 312. Obapolně na konšelech klo- búckých k v-ku přestali a oni jsú vyřkli, že... NB. Tč. 150. V. práva. Anth. Jir. I. 3. vyd. 1. Napřed všeobecným v-kem na ně dorývá; V. vývodkový; Avšak není odporu mezi oběma v-ky; Želání ta nejsou pouzí obřadní v-vé; Narážejí na v. Jeremijovi daný; Od věty té všeobecné přechází apo- štol k podrobnějším a určitějším v-kům; Tím způsobem sobě prostýlá přístup k tomu osobitému v-ku; A pro tu příčinu v. ten individualně se nese; V. ten z nejvniter- nější útroby vyšlý památen jest a zasluhuje, aby... Jiní všelijak tu příkrosť v-ku toho zmírňují; Aby se nezdál příliš popouštěti v-kem tím od pravosti nauky, obmezuje a otěsňuje jej; K zápornému v-ku předcho- zímu přidává v. kladný; Nic neumaluje a neodnímá od v-ku svého; Což se zdá pří- čiti tomu výroku, jejž Pán zde klade; Ale že výrokové ti se nepotýkají, patrno z toho, co na onom místě se dokládá; Pro veleobšírný obsah svůj nebyl v. ten Ježíše hned v celé prostrannosti své rodičům Páně zračit; V. stupňovaný; (Šlo tu) o sepsání lidu, proto poslušen byl Josef v-ku toho. Sš. I. 39., 66., 91., II. 7., 13., 14., 28., 29., 69., 171., 178., J. 86., 88., 89., L. 46., 30., 33. (Hý. ). Z výroku k něčemu právo míti. Ctib. V. jednomyslný. J. tr. V. v logice = proslovený soud. Dk. J. 19. Vz Soud, Ná- lez. — Výroky = propovědi důvtipné a plné obsahu. Jg. — V. božský, odpověď prorocká, der Orakelspruch. L. — V. v mluvnici. Výrok, praedicatum, das Prädikat, Zueignungswort, das Ausgesagte, slove ve skladbě mluvnické ta čásť věty, jíž o podmětu (subjektu) vypo- vídáme aneb že jest, aneb co jest, aneb čím jest, aneb čí jest, aneb jaký jest, anebo co činí nebo trpí. S. N. Výrok vynáší se buď slovesem (v. slovesný) aneb jménem (pod- statným, přídavným, přechodníkem, číslov- kou, zájmenem, infinitivem: výrok jmenný). — Pozn. V mluvnicích užívá se buď slova výrok, buď slova přísudek a jedno za druhé se klade. Dle jiných liší se výrok od pří- sudku. Je-li výrokem jméno, jest jméno přísudkem a činí teprv se sponou (vz Spona) výrok. Bratr jest nemocen: Bratr — podmět, nemocen — přísudek, jest — spona, jest nemocen — výrok. Pakli jest výrokem sloveso, jest kmen slovesa (význam) pří- sudkem, určité sloveso pak (v němž jest také spona) jest výrokem. My voláme: my — podmět, vola — přísudek, voláme — výrok. Ve větě Cyrus appellatus est rex má Mkl. S. 344. za přísudek rex a praví: abweichend vom Logiker, der darunter alles mit Ausnahme von Cyrus begreift Brt. S. 2. praví: Spona a jméno výrokové jsou jedním a jednotným členem věty, výrokem. Vz Pří- sudek. — Vynáší se tedy výrok: I. slo- vesem. Voda hučí. Pes skučí. Dítě pláče. Děti běhají. Bůh jest. — Pozn. Někdy se sloveso vynechává. Mně dnes, tobě zítra (se přihodí). - II. Jménem se sponou: 1. Jménem podstatným. Bůh jest duch. — Pozn. Spona jest se vypouštívá. Věrný přítel jisté útočiště. Vz Spona (býti). — 2. Jménem přídavným. Sen sladký jest. — Pozn. 1. Ve výroku užíváme obyčejně jmen přídavných neurčitého zakončení. Vz Listy filolog. III. 214., Přídavný. — Poznam. 2. Někdy pro důraz přidávají se jména: muž, člověk, tvor, věc atd. Otec tvůj jest muž válečný. Br. Opilá žena jest věc ohavná. Št. Tys člověk přísný. Br. — Místo spony býti s jménem přídavným v přísudku kla- dou se často příslovce se slovesy: mám se, chovám se, činím sobě, vedu sobě, provozuji sobě atd. Zmužilí buďte = zmužile sobe čiňte. Jest tichý = vede sobě tiše. — 3. Přechodníkem určitým n. neurčitým. Bůh jest shovívající. Duch sv. od otce a od syna jest pocházeje. Št. — 4. Zájmenem. Tys vždy týž. To péro jest mé. — 5. Číslovkou. Jsme tři. Ty budeš třetí. — 6. Infinitivem. Učeným býti jest znáti věcí rozdíly. Kom. — Jména přísudková kladou se: a) v nominativ, a) když o podmětu vypo- vídáme, co jest, do jakého druhu patří n. jaký jest; kde býti znamená pouhé býti, pouhou jestotu a přikládá se něco k pod- mětu, co trvale aneb i nerozdílně k jeho bytí a podstatě náleží; kde se výrokem vy- měřuje pojem podmětu t. j. kdykoliv se pod- mět vyměřuje, definuje. Bůh láska jest. Ži- vot jest krátký. Bůh jest otec všech lidí. Tělo jest stánek duše. Já jsem jeho otec. On jest statečný voják. Alžběta, královna anglická, byla v mysli pravá mužatka. Skb. Člověk jest tvor boží. Kom. — ß) Je-li podmětem infinitiv, stává přísudek obyčejně v nominativu. Bohatnouti není hřích, když se to děje bez uškození jiného. Kom. — y) Adjektiva neurčitého východu stávají též v nominativu. Nejsem toho hoden. Kdy budete hotovi? — ô) V krátkých větách, jichž podmětem jest ukazovací zájmeno rodu středního. To jest lež. To jest hanba. To není pravda. — s) V příslovích. Mladosť radosť. Mladí ležáci staří žebráci. — b) V instrumentale, a) když o podmětu vy- povídáme, čím jest, jakého povolání, řemesla, třídy vůbec; kde býti jest toliko co státi se, dokázati se, prokázati se, zastávati místo, službu atd., kdykoliv tedy výrokem opisuje se nějaká vlastnosť podmětu, nenáležející k pojmu podmětu n. k jeho podstatě. Tulá- kem a běhounem budeš ve světě. Br. Já jsem jeho otcem = jsem mu místo otce. Já mu budu otcem; budu otcem chudých; budu vojákem, knězem; člověk jest obrazem bo- žím. — ß) Zájmeno třetí osoby, vztahující se jakožto přísudek k předcházejícímu sub- stantivu, stává vždy v instrumentale. Kdy- bych se stal králem, byl bych jím jen proto rád, že bych.... — y) Po slovesech: zů- stati, státi se. Zůstaň mým ochrancem. — ď) Po slovesech: viděti se, domnívati se, domýšleti se, dělati se, stavěti se atd. buď s infinitivem býti aneb i bez něho. Domnívá se sám býti básníkem. Co se mi lepším vidí, volím. Tytoť já znám býti božími služebníky. V. Chudým se staví. Bohatým se dělá. — E) Po slovesech pojmenovati se, nazývati se, slouti. Jmenují ho udatným. — c) Když o podmětu vypovídáme, čí jest, klade se přísudek, je-li adjektivum, do nominativu, pakli jest substantivum, do genitivu. Ta zahrada jest matčina = mé matky. — Pozn. Místo genitivu přivlastňo- vacího kladou se adjektiva přivlastňovací toliko při určitých jménech osobních sing., jsou-li bez přídavkův. Vz -ův (-ova, -ovo), -in (-ina, -ino). — d) Když o podmětě vy- povídáme, jaké vlastnosti, jaké míry, povahy jest, vyslovuje se přísudek substantivem a klade se do genitivu jakosti. On jest pěkné postavy. Žák ten dobrých mravů jest. On jest své hlavy (= svéhlavý). Studeného jest žaludka. — Pozn. Tento genitiv často roz- vádíme, kladouce jméno podstatné do in- strumentalu a přídavné jméno pádem, číslem i rodem k podmětu vztahujíce. Dobrý jest Bůh těm, jižtojsou upřímní srdcem (= upřím- ného srdce). Št. — III. Slovesem býti s pří- slovci n. s předložkami s jich pády zvlášť tam, kde je přísudek substantivum odtažité znamenajíc stav, v němž podmět jest. Jsme tiše. Jest po hotově. Na tobě jest ta věc. Bůh jest bez proměny. Jest mu do smíchu. On jest bez bázně. — Zk. O shodě výroku s podmětem vz Shoda. Strany výroku vz: Spona, Věta, Přísudek, Zk. Skl. 14. a násl., Ht. Sr. ml. 4., Vm. o větě 5., 9., Bž. o větě, Programm olom. gymnasia 1873. -74. (Pk. )., Brt. S. 3. vyd. 1. a násl.