Její, jejíž
Její, jejíž bylo u starých spisovatelů nesklonné. Ale již asi od času Tomáše ze Štítného skloňuje se podlé, Dnešní' ve všech rodech, pádech a číslech. Její syn je na vojně. Psal jsem jejímu synovi. Viděl jsem jejího syna. Šel jsem s jejím synem. Její dceři jsem to dal. — Třetí osobě přivlastňuje se totiž ve slovanštině genitivem osobního zá- jmena též osoby; tedy v muž. a středu, rodě sg. genitivem jeho (k nominat on, ono), v zen. rodě jejia — jejie — její; a ve všech rodech pl. genitivem jich n. jejich. Ale na těchto genitivech přivlastňovacích nepřestalo se; po něvadž se v jiných případech přivlastňuje přídavnými jmény, vzala se z toho lichá ana- logie a přetvořují se také tyto genitivy zne- náhla na adjektiva possessivná. Působením takové analogie pokládalo se české jejie a její za adjektivum, které podlé vzoru , Dnešní' skloňovati se má; podobně jako snad lat. genitiv cujus za adjektivum se bral: cujus, cuja, cujum. V Št. Naučení křest, jest prostý gt. jejie pravidlem. Pod jejie jménem jsú všecky ctnosti; Byv v svatém živote jejie. Št. N. 205., 9. Ale jednou čte se tam přece již skloněné adjekt.: (Jakub) sedm let s ní byl u otce jejieho (43., 29. ). Nyní pak pokládá se, ´její´ za adjekt. snad ve všech dialektech a v jazyce spisovném jenom někteří spisovatelé od dialektu se liší a starého genitivu se drží. Ano místy šlo se i dále a jako se skloňuje její, jejího, jejímu atd., tak slyšeti také degenero- vané formy: (jejich), jejichho, jejichmu za prostý genitiv: jejich. Gb. Listy filolog, a paedag. I. 48. Brs. 13. praví: Obojí způsob jest dobrý. Ht. v Bruse 240., 241. doporučuje skloňování zájmena 'její'. Vz tam důvody a Jejichho. Jg. uvádí oba tvary podotýkaje, že 'její' u starých nesklonné bylo. Stran ostatního užívání vz: Jeho.