Proto, protoť, protož
Proto, protoť, protož. Klade se: 1. Když vyslovujeme, že věta předchodná pří- činu toho v sobě drží, co se ve větě druhé vynáší, deswegen, darum, deshalb, daher. A tak jsem porozuměl, že na těch stolicích seděti nebezpečno jest, protož jsem raději odešel. A my proto, aby se v tom dobře opatřil, rok jemu jsme dali do dvú nedělí. NB. TČ. Dostal co proto, er bekam seinen Thoil (Verweis, Schläge). Dch. — 2. Když předchodná věta důvod toho v sobě obsahuje, o čem v druhé řeč jest. Člověk k práci stvořen jest. Protož rozličné práce uměti potřeba. Kom. Protož z těch peněz pohoní; Nezná se mu Hovorka, protož mu má práv býti. Půh. II. 126., 64. Dobrý ? přímý jest Hospodin, protož vyučuje hříšníky cestě své. Br. — 3. Když k důvodům, kterými větu předchodnou stvrzujeme, to, co z nich a je- jich povahy vyplývá, připojujeme, v kteréžto příčině spojka protož za spojkou nebo jde. Dobře pak a vlastně aby se každé dílo dělati (učeník) učil, k tomu také potřebí příkladu aneb vzoru co nejdokonalejšího. Nebo kdo se z zlého učí, jak se dobře učiti má? Prtá- kem bude ne písařem neb malířem dobrým, kdo se z leda písma, z leda malování škrtati učí. Protož dokonalosť hned z místa namě- řovati se musí, ačkoli jí hned z místa vy- hledávati nelze. Kom. — Pozn. 1. Místo proto klade se pročež, když výsledek s dů- vodem úžeji spojiti jest. Trápení každé noci vrtá kosti mé ve mně, pročež ani nervové moji neodpočívají. Br. — Pozn. 2. Místo proto klademe i: za tou příčinou, pro tu příčinu, z té příčiny, za kterouž příčinou. Z té příčiny hornaté byliny mocnější bývají. Byl. — Vz Zk. Skl. 573., Věta výsledná, příčinná.