Přízvuk
Přízvuk, u, m., accentus, ????????, der Akcent. P. slovný a větný. P. slovný jest vyražení slabiky povýšením hlasu n. dle Gb. Hl. 44. mocnější hlas, kterým jedna slabika slova nad ostatní slabiky vyniká. V polštině a ve východním Slovensku padá na předposlední slabiku, Šb., v ruštině není k žádnému určitému místu vázán. Schl. V če- ském jazyku padá ve slovech dvoj- a trojsla- i bičných vždy na prvou slabiku slova, ať sla- | bika ta krátkou má samohlásku ať dlouhou: maso, tráva, pořádek, zanésti, obcování, pro- volávání. Kz., KB. 2. 1 ve čtyř- a pětisla- bičných slovech první slabika má p. hlavní, vedlé toho však ve čtyřslabičných vždy před- poslední, ve pětislabičných jindy předpo- slední, jindy třetí od konce p. vedlejší: vele- bený, sáhodlouhý, dalekosáhlý, velevěhlasný. KB. 2. Tomu i cizí slova se musí podrobiti, ku př. lucerna, nátura, ač by se dle latiny čísti mělo: lucerna, natura. D. — Pozn. V Pře- rovsku, Opavsku a prus. Slezsku klade se ve víceslabičných slovech na předposlední sla- biku : od Opavy, do Rožnova. Šb., Kd. Jedno- slabičné předložky dostávají přízvuk od slova následujícího, jimi řízenéno splývajíce s ním takměř ve slovo jedno: do dvora, na skále, ku zdi. — Pozn. ?. U předložek: dle a krom nemá dle KB. 2., Gb. Hl. 45. a Bž. 56. toto pravidlo platnosti, dle Kz. také u skrz a blíž: dle libosti, skrz stodolu, krom dobrých lidí. -- Pozn. 2.- Ve slovech trojslabičných přízvuk spadající na syllabu první valně slábne, je-li syllaba druhá buď přirozeně aneb polohou dlouha, tak že ve verších přízvučných někdy zcela utuchuje a se přemyká na syllabu druhou: Přízní krále mír vykoupí (Vocel); Um svůj těmi bav caparty. Č. (KB. 2.). — Pozn. 3. V pán Bůh, pan táta má pan pří- zvuk, ale v: pan strýc, pan děkan atd. sla- biky strýc, de- přízvuku neztratily. D. - Jednoslabičná zájmena mi, mě, ti, tě, si, se, mu, ho a jednoslabičné číslovky nemají přede, jmény podstatnými a přídavnými nebo před slovesy žádného prízvuku a nestávají na počátku věty. Mají-li zájmena tato s dů- razem se vysloviti, mění se v širší formy: mne, mně, tobě, tebe, sobě, sebe, jemu, jeho. Kdo zradil krále? On otce znal; tři dobré děti; ale: Tys krále zradil. D., Zk., KB. 2. — Taktéž jednoslabičné částice (vyjímáme-li předložky): i, a, by, ni, li, že, či, ať, až, pak, než, kde, zda, ač atd., leč spojí-li se s jinými nepřízvučnými: než-li, žeby. ať mi, čili. D., Ht. Zv. 80. A on; kde jste? až tam; či-li, pak-li, žeby, aby, ačkoli. Bž. 57. — Pozn. 1. Ztrátou p-ku pozbývá samohláska kme- nová i délky přízvučné: chvála, pochvala. Bž. 22. — Pozn. 2. Přízvuk a míra slabik jsou věci od sebe zcela rozdílné. Bž. 56. — Pozn. 3. Ode p-ku slovného či grammati- ckého rozeznávati jest p. větný či řečnický, který na jednotlivých slovech ve větě spo- čívá, jímž se tedy ne slabiky, nýbrž v řeči jistá slova mocnějším hlasem vyslovují. Gb. Hl. 46. učí takto: P. větný leží na jedno- tlivých slovích ve větě a tím se vyjadřuje, že ve slovích těchto slabika, která má p. hlavní, vysloví se ještě důrazněji. Na př. ve větách: lékař léčí, bůh uzdravuje mají prvé slabiky všech slov p. slovný, ale ve slovech léčí a uzdravuje mají nad to ještě přízvuk větný a vyslovují se tedy ještě důrazněji. — Pozn. 4. Přízvuk slovný napomáhá tomu, aby slabiky v jednotu slovnou se vázaly; p. větný zase váže slova do jednoty větné. Bez p-ku věta a slovo rozsýpají se ve smě- sici slabik bez souvislosti a bez významu. O tom se snadno přesvědčíme, slyšíme-li čtenáře, který něco čte, čemu nerozumí. Gb. Hl. 44. — Pozn. 5. Na mor. Zlínsku bývá z pravidla p. jako v češtině na slabice první, ale v hovoru důvěrném často se přesmykuje na slabiku předposlední. Kde jste byli ? Já ve stodole. Ono by se toho napovídalo. V otáz- kách vybízeeich p. se tam klade na po- slední slabiku celé věty: No, ešče nepůjdete? Počkáte tu na nás? Půjdete s nama? Brt. v Mtc. 1878. 10. - Pozn. 6. O proměnách p-ku v dřívějších dobách není nic jistého známo. Vz více v Gb. Hl. 130. - Aecentus acutus: p. ostrý, tenký, vysoký, jasný, zvuč- ný; a. gravis: slabý, těžký, hluboký, hrubý, temný; a. circumflexus: p. průtažný; p. smy- slový n. významový, slovný n. grammatický, větný n. řečnický, hlavní n. plný n. silnější a vedlejší či slabší. Nz., KB., Bž. P. klásti; p. leží (jest) na čem, padá nač (na předpo- slední slabiku). Nz. P. dáti, p-kem opatřiti (přizvukovati); p-kem se řídící; znaménko p-ku (přízvučník) Nz. Pán bez mála v řeči také p-ku galilejského užíval. Sš. J. 134.