Roz
Roz-, ve Slovenčině: ras-: razporek (rozp.). Sb. Předložka nedílná roz-, řec., lat. dis-, něm. zer-, ver- znamená 1. Síření po místě a v prostoře (sem i tam, po různu). Zahradník rozsazuje stromky. Us. Tu roz- bíjejí stany. V. Oni rozhlásili jej po vši té zemi. Br. — 2. K sesílení činnosti, k vytčení plné její skonalosti — z plna, z cela. Nepra- vosti vaše rozloučily vás s Bohem. Br. Roz- ptýlím je jako lev. Br. Měchy oheň roz- nítili. V. Zvon rozklátil. Jg. — 3. Znamená rozluku, dělení (které i tím jeviti se může, že děj rozličnými směry, na rozličných mí- stech se koná: rozbiti, rozbratřiti, rozkmo- třiti, rozvésti, rozehnati, rozhlásiti, rozhřešiti, rozdati, rozděliti, rozlomiti, rozloučiti, roz- šití, rozprodati. Mkl. S. 244). Rozlomil to na dvé. Jg. Rozlosoval zemi jejích. Br. Roz chvátali mezi sebou jmění naše. Br. — Zk. — 4. Udává též nedokončenosť, počátek děje: rozbarviti, rozuditi. Tn. — 5. Zmahání děje. Rozjížděl se na něho. Tn. Vz Tn. 146. — 6. Odčinění něčeho. Zavaž dvéře, však já je rozvážu. Jabka zmrzlá rozmrznou. Kámen mlýnský se omele a stav manželský se ne- rozvede. Já se s tebou rozezdám. Pk. (Vz Progr. olom. gymn. 1875. 14.). — Pozn. Slo- vesa přechodná vůbec a slovesa nepřechodná pohybování (vz Pře) s předložkou roz- složená, řídí akkusativ. Co jsou to bláto rozjeli. Rozprodati, rozděliti, rozohniti něco, nikoli: čeho. Zk. - Roz-, předpona substantiv: roz-um, roz-díl, roz-cestí, D., roz-sudek, roz- vaha. Jg. — Pozn. Slova s roz- složená ozna- čují z pravidla oddělení od toho, co se druhým členem označuje: rozcestí, rozhraní. Mkl. B. 413., Bž. 239. Strany: Ach bože rozbože, vz Pře- a k tomu ještě toto. Rovněž tak, my- slím, dlužno vysvětlovati výraz: Ach Bože, roz-Bože (Rozbože)! Doklady: Děvečka vy- šije, šohajek vymlátí, ach Bože Rozbože, ti budú bohatí; Ach Bože, Rozbože, kaj sú můj tatíček? Sš. P. 471., 489. Ach Bože, Rozbože, jakó já křivdu mám! Sš. P. 489. Ach Bože, Rozbože, kde já mám rodiče, na vojnu jít musím, mé srdečko pláče. V Sš. sbírce z r. 1840. 94. Ach Bože, Rozbože, s vysokého neba, abych já nejídal komis- ného chleba. Sš. P. 585. Ach Bože, Rozbože, kde je má maměnka!; Ach Bože, Rozbože, ješče jednó Bože, že se mně šuhajek vedařit nemůže. Sš. P. 488., 656. Ach Bože, Rozbože, jak mi je! Sš. P. 439. Bože, můj Rozbože, daj mně brzo v zemi lože. Sš. P. 294. Zvláštní jest slovo rozjablůňka v písni u Brt. 70. (Sš. 437.): Po zahrádce chodila, r-ku sadila. Já pokládám slova ta co do smyslu za totožná s Ach Bože, pře-Bože, jakož snad již Jg. dle slov jeho při roz-: cum adjectivis superlati- vum designat = pře-, prae- per- n. př. rozmilý; rarius cum substantivis: Oj bože rozbože? Činím to z důvodů těchto: 1. Předpony roz- (rozto-) užívá se tak jako předpony pře na vyznačenou vyššího stupně přídavných jmen : milý (rozmilý, roztomilý, přemilý), divný (rozdivný, roztodivný, předivný), ve slov. na př. u Hollého častěji: rozpevný = pře- pevný, rozdaleký = předaleký. — 2. Výraz Ach Bože, Rozbože střídá se v též platnosti s výrazem: Ach Bože, můj Bože. ve kterém je druhé zvolání patrně důležitější. Ach Bože, můj Bože, kaj sú můj tatíček! Ach Bože, Rozbože, kaj sú má matička! (V též písni). Sš. P. 489. Ach Bože, můj Bože s vysokého neba. Sš. P. 496. A jinde": Ach Bože, Roz- bože s vysokého neba! Jak patrno, neshle- dávám já s Praskem (vz Progr. olom. gymn. 1875. str. 22.) v rozbože smyslu, Bože, jenž jsi přestal býti Bohem, jako by předponou pojem slova Bůh se zrušoval n. popíral; výklad takový podlé mého zdání protiví se samé povaze slovanského lidu domýšleje se do ní takého rouhačství a nehodí se, aspoň ne na těch místech, která já znám. Není v nich nikde takého affektu, kterým by vy- světlovalo se upírání Bohu jeho božství. Důvody Praskovy, myslím, nestačí. Že by v písni Ach Bože, Rozbože, já se utopím! nebylo dosti důtklivým voláním: Ach Bože, milý Bože! a že by toho duševní stav zou- falce vyžadoval nezbytně, aby Bohu se rouhal, nemyslím. Druhým dokladem Praskovým (tamtéž) jsou slova: Již jsi ty Aničko roz- naše. Tak prý zpívají nevěstě z domu za ženichem odjíždějící = Aničko, již jsi pře- stala naší býti. Zda by tu Aničko roznaše nemohlo znamenati tolik co milá naše Ani- čko nebo: Aničko naše rozmilá (sr. Přemý vlásky kadeřavý = přemilé mé vl. kad.) a zda není možná jiná interpunktce nežli Pras- ková (Již jsi ty Ančičko, roznaše; dle ta- kové Pk. aspoň podává smysl, ačkoli píše bez všeho rozdělení: Již jsi ty Ančičko roz- naše), nemohu ovšem rozsouditi té písně ne- znaje. Doklady ruský a srbský razpop = rozpop, kdo přestal býti popem, raščoek = rozčlověk, kdo se vší lidskosti zbavil, ne- rozhodují (Pk. ib.). Kd. V Sš. P. 432. čteme: Už jsi ty Aničko už jsi ty roznaša, už jsme fa dovedli domů od sobáša a Tč. dodává: roznaša = zcela naše, einzig unser. — Vz Pa. — Roz- u adjektiv superlativ naznačuje, ší- ření se na všecky strany (Mkl. B. 364., Bž. 237.): rozmilý = velmi milý. Rozdaleký, roz- litý. Mkl. S. 244., 364. Vz předcházející a Pře-. — Před více souhláskami klademe roze: roze- brati, rozehnati m. rozbrati atd. Jg. — V žalt. klem. pozoru hodno jest časté odsouvání z od předložky roz- ve složeninách, na př.: vstane bóh i roprášeni (m. rozprášeni) budú nepřietelé, a podobně v: rovievániu, roliu- cenie. Gb. Hl. 115.