Velebiti
Velebiti (zastr. velbiti), il, en, ení = ve- likým činiti, lepšiti, emporbringen, ver- bessern, melioriren; vysoce chváliti, hoch preisen, lobpreisen, rühmen. Jg. — abs. Město je bohaté a může pořád velebit (= zvelebovati, kde čeho třeba). Us. Vk. Protož jest i má býti (ten den) od lidí naj- viece veleben; Více dbají, aby zbohatěli, aby byli velebeni, aby hráli, kláli, veselé světu plodili, než aby pánu Bohu věrně slúžili. Hus I. 110., 465. (Tč. ). — co, koho. Abych pravdu v-bil a bludy tupil. BR. II. 376. b., Arch. I. 446. (Karel IV. ) ačkoli jest českou zemi v-bil (= zveleboval). Pal. Dj. III. 3. 270. Velebiechu tě, gratias age- 249* bant. BO. Král i jiní páni sú od Boha po- sláni, aby nad zlými mstili a dobré aby v-li; V-li sú Boha řkúce, že... Hus I. 466., II. 353. V. hospodářství (lepšiti), Us., Boha, sebe (chváliti). V. Jedni dílo, druzí mistra velebí. Ráj. — co, koho, se čím. Hospo- dářství stavbami, chovem dobytka v. Us. Někoho chválami, Troj., se mnohými přátely v. (chlubiti). Mudr. V. Boha ústy. Chč. 624. V. se mnohými přátely, náboženstvím. Anth. II. 85., Výb. 1. 199. — koho za co. Ně- koho za blahoslaveného v. Kom. L. 60. Budiž za to (= z toho) Bůh veleben. Us. Musíme Boha v. za to vyrčení Gamalielovo; Tu Boha v-bí za milosť v Kristu všechněm lidem uštědřenou. Sš. II. 66., 80. (Hý. ). — co v kom. Velebí v jiném, co v sobě mi- luje. Jel. — co, koho, se nad koho. Zá- konníci se nad jiné velebie svými skutky a zákony. Hus. II. 318. Háj., Br. — koho jak: s velkým hlasem. Br. Do nebe koho v. Us. Dch. Skřivánci vzlétali vzhůru a u hlasitém zpěvu v-li tvůrce nebes i země. Bes. mlád. (Tč. ). Abyste jednomyslně jedněmi ústy v-li Boha; Nébrž se vší smělostí jako vezdy i nyní v-ben bude Kristus na těle mém buďto skrze život, buďto skrze smrť. Sš. I. 138., II. 156. A že tito lidé pravdu sú o Kristovi kázali a jeho v skutcích v-li, protož... Hus II. 320. — co jak kde kdy. Jest jejich účelem ve dne v noci v chrámě v. Boha v hymnech a modlitbách. Ddk. IV. 269. — kde. Já v. budu v těle svém Krista se vší smělotou. Sš. II. 159. V-la se mu na očích (dělala mu laskominy). Sá. — proč. Ač bych jej (Řím) také za jinými příčinami v. mohl; Pohané ale pro milo- srdenství v-bí Boha. Sš. I. 11., 138. (Hý. ). Jenž obrazy v diviech pro své lakomstvie v-bie; Čímž je viece z pýchy v-bie, tiem je viece před Bohem tupie. Hus I. 70., II. 239. — z čeho. Vz předcházející. V-bě Boha z toho. Chč. 149. b. — se = chváliti se, sich preisen, rühmen; zpyšna jíti, stolz einher gehen, einher stolzen. Ros., Kom. Sláva se v-la široko vůkol. Ld. Kam se v-bíš (= jdeš)? Us., Dh. 115. Vy se chlubíte a velebíte. MP. Sami se velebie, z svých skutkóv honosie. Hus III. 279.