Mluva
Mluva, vz Mkl. Etym. 187. M. bohoslu- žebná, Hnoj. 6., spisovná, Schriftsprache, básnická, Us. Pdi., charakteristická, případná, přesvědčivá, vnitřní pravdou oživená, Mus. 1880. 271., ušlechtilá, vybroušená, uhlazená, Us., posunky, očima, Dk. P. 93., stilisovaná, Dk. Aesth. 243., očí, Dk., Kká., rukou, Dk., lidu či obecná, Nz., dětská, vz Brt. Dt. 17. Ohňová m. Ž. wit. 118. 140. Mluva členitá, obrazná. Jg Slnosť. 62., 79. Ryzosť, lahoda mluvy. Mus. 1880. 271. Stupeň mluvy: cito- slovný (interjektionalní, pathognomický), zvukodobný (onomatopoeický), přemítací (reflexivní). Dk. P. 93. Pakli jest prodala muže mající (vdaná) a ve dsky vložila, do- kudž jest, muž živ, nemá o tom mluvy. Půh. II. 328. Bujný oř jest mluva naše atd. Č. Rž. XCII. O tom by mohla m. býti. Krist. M. ptačí. Vz Brt. v Km. 1886. 358. a násl. O básnické m. vz v Vor. P. 11., o ryzosti mluvy v Vor. St. 16., o její určitosti ib. 20. O původu a vývoji mluvy vz List. fil. I. 4. n. — M., der Dialekt, die Mundart. M. toskanská. Mour. Cvič. kn. 6.