Nominativ
Nominativ, u, m., z lat. Nominativ jme- nuje se ve sklonění ten pád, jímžto před- stavu nebo pojem naprosto vyslovujeme, ku př. strom, ctnosť. Ve větě jest nom. samo- statný, na ostatních členech jejích nezávislý, anobrž jim všem vládnoucí člen, k němuž se vše vztahuje, co větou vysloveno jest, jest podmět věty. Zk. Dle Mkl. označuje nomi- nativ osobu, věc atd., která činnosť určitým slovesem vyjádřenou způsobuje (podmět). Pro svůj ráz samostatnosti jmenuje se n. pádem přímým (casus rectus) a v nejstarších formách jazyků indoeuropských tato samo- statnosť zvláštní příponou se vyznačovala, na př. koncovkou s, která jest zbytek uka- zovací náměstky koř. sa, na př. sskr. nâus, ř. vav?, lat. navis; sskr. sůnus, lit. a got. sunus atd.; neb koncovkou t ve středním rodě, která opět zbytek jest náměstky koř. ta, na př. sskr. tat, goth. thata, angl. that; neb připojením ukazovací náměstky ji, ja, je, slov. dobryj, dobraja, dobroje atp.; vů- bec vždycky ukazovací náměstka se připo- jovala ku kmeni. Ale jen v málo jazycích zachovala se tato koncovka patrně; v ja- zycích slovanských pokažena jest všeobec- ným kažením koncovek a ze sůnus zůstalo jen synu neb syn, z d??r?-ji, dobra-ja, dobro-je stažené dobrý, dobrá, dobré atd. Poněvadž však n. v rodě mužském a žen- ském a dílem ani ve středním bez charakte- ristického označení v jazycích indoeurop- skych vždy zůstati nemůže, pomáhají si mnohé tak zvaným členem, který opět jen náměstka jest, ale nikoli ku konci kmene připojená, nýbrž před slovo položená, na př. v jazycích německých a romanských, bul- harština pak svým postpositním členem jaksi podruhé n. prvotním způsobem tvoří; na př. syno-t, dcera-ta, djeto-to. N. množný od jednotného prvotně ničím se nerozezná- val, nežli vloženou příponou čísla množného sa (m. sam, cum, na význam množství na jednom místě shromážděného), dle čehož synové se sskr. sunav-as pův. sunu-sa-s se srovnává. Gb. v S. N. Jsou-li ve větě kromě podmětu ještě jiné nominativy, náležejí k němu bezprostředně jakožto přívlastky, přístavky, přísudky, které s ním v myšlení v jediný pojem splývají a jež toliko v řeči ve více částí rozkládati musíme, poněvadž řeč obměnám pojmů nedostačujíc opisováním pomáhati si musí. — V přísudku klade se nominativ 1. po časoslovech býti, trvati, ostati, zůstati, slouti. Bylina ta vždycky zůstává zelená. To město Praha slove. — 2. Po časoslovech středních stavím se, činím se, dělám se, rodím se, ukazuji se. Udělej se nemocen. Ukázal se křiv. Před Bohem se spravedliví činili. Staví se neslyše, ne- vědom.— 3. Po časoslovech trpných: nazý- ván jsem, jmenován jsem, učiněn jsem, — jmenuji se, nazývám se atd. Alexander na- zván jest Veliký. — 4. Když se jméno pří- davné jako přísudek doplňovací k časoslovu přičiní: Chodí bos. S koně spadl mrtev na zemi. Tu na železné líse nah přivázán jest. — Pozn. V prvních třech případech klade se místo nominativu i instrumental. Zk. — Vz Mkl. S. 344., Býti, Instrumenta). — Nom. stává také za vokativ hlavně při vlastních ženských jménech. Anna, pojď sem. Vn. Nom. za vokativ na Slovensku, když se k někomu řeč obrací: pán súsed ako sa majú (pane sousede, jak se máte)? Šb. — Nom. při zvolání radostném, vz Zvolání. — Nom. se klade za akkusativ v obec řeči východ. Čech. Podíváme se na vojáci. Šb. Šli na brouci. Vz Akkusativ (na konci). — Nom. cum infinitivo. Čisti se býti mněli. Br. Vz Věta podstatná spojková. — Nominativ osobných zájmen, jako v latině a řečtině, jen tenkráte se klade, má-li osoba se zvlášt- ním důrazem vyznačena býti. Já čtu, ty hraješ, on zpívá. Vn. — Nom. pl. I. sklo- nění měl ve strč. pravidelně -i, později teprv -ové. Kt. — Ve slovech označujících ne- životné bytosti nominativ v 16. stol. vyhy- nul a klade se místo něho akkusativ: duby m. dubi. Vz Mkl. S. 344. — Brousek. Nom. klade se nyní nezřídka, určuje-li se místo: Představenstvo obce záborské, okres kutno- horský, pokládá za svou povinnosť chybně m. ... okresu kutnohorského nebo : v okresu kutnohorském pokládá atd. Starosta obce Lochov (m. Lochova n. lochovské). — Rov- něž chybno jest nominativem list datovati po způsobu cizím: Praha, dne 26. května 1878. (m: V Praze, dne ...). Brs. 112. — Chybně klademe též v oznámeních: Předplatili se pá- nové: Eiselt, Praha; Budil, Beroun atd. (m. v Praze atd.) — Nom. chybně se klade s infinitivem závislým na slovese býti: Jest slyšeti modlitba (m. modlitbu). Brs. 112. — Chybně též bývá nominativ v nápisech: Pan Fr. Novák, Praha m.: Panu Fr. Novákovi v Praze. Bž.