-cí
-cí. V e 12. ř. tohoto článku přidej: picí med, trinkbar. V., Kom. — Máme-li krátiti kmenové samohlásky přídavných na -cí, od- vozených od sloves? Ve psaní přídavných jmen, odvozených od sloves příponou -cí, jimiž označujeme, nač anebo k čemu co jest, jest ve spisech, slovnících a mluvnicích če- ských neshoda: jedni přidržují se pravidla, že jest kmenovou samohlásku těchto pří- davných jmen krátiti, jiní zase ponechávají dlouhou kmenovou samohlásku. Abych se dodělal platného a správného v té věci pra- vidla, vypsal jsem ze slovníku Šumavského všecka, tuším, přídavná na -cí, o nichž jest řeč, a přirovnávaje je jedna ke druhým do- pátral jsem se, jak doufám, jediné pravého v té věci pravidla. Vypsal jsem ze slovníku jmenovaného 236 přídavných jmen významu svrchu naznačeného; z nich utvořeno jest od sloves I. třídy 5 (bicí, mlecí, secí, šicí, třecí nebo třicí); od sloves třídy III. 2. odd. 4 (bojací, držací, ležací, viděcí); od sloves IV. tř. 21 (babicí, barvicí, bránicí, budicí, cítěcí a cíticí, čisticí, dlažicí, dělicí, hájicí, (haněcí), hasicí, hnojicí, hodicí, hojicí, krá- šlicí, kroužicí, modlicí, mořicí, smažecí, vě- řicí, vláčicí); od sloves V. tř. 1. odd. 100, 2. odd. 19 (doháněcí, házecí, nabíjecí, na- máčecí, napájecí, narážecí, naváděcí, od- váděcí, pobíjecí, pouštěcí, překážecí, při- vaděcí, propouštěcí, rozpouštěcí, sazecí, štře- lecí, uváděcí, vybízecí, zavěšací); od sloves téže třídy 3. odd. 17 (česací, klapací, kou- sací, křesací, pisací, plivací, posypací, po- zvací, řezací, smazací, strouhací a struhací, střihací, šoupací, třepací, vazací, vydlabací, ždimací); od sloves téže tř. 4. odd. 1 (prací) a 5. odd. 5 (hrací, kajicí, lací a lajecí, vě- jecí, vlajecí a vlajicí); od sloves VI. tř. 52; od bezesponového (bezpříznakého) „dáti" 4 (dodací, nadací, oddací, udací) a od nepra- videlného „spáti": spací, uspací. Mimo to nalezl jsem 3 podobná adjektiva, jež nejsou od sloves utvořena, totiž: kuřací, zpodo- bací a žabací (= Frosch-), jež dle analogie svrchu vytčených přídavných zdají se mi býti utvořena od substantiv: kuřák, z-po- doba a žába. Patrno, že těmito přídavnými nejbohatší jest třída V.; nejdůležitější pro věc, o niž jde, jsou ta, jež náležejí do 1. a 2. odd. této třídy. Má-li se učiniti zadosť dosavadnímu pravidlu o krácení přídavných na -cí, snadno stane se tak u těch přídav- ných, jež odvozena jsou od infinitivu s krát- kou samohláskou kmenovou; takových in- finitivů je, hledíc ku přídavným od nich odvozeným, v 1. odd. V., tř. 28 (adjektiva ta jsou: běhací, bodací, čekací, dělací, chut- nací, jednací, leptací, odevzdací, padací, po- lykací, porovnací, povolací, praskací, pro- volací, rovnací, trhací, trvací, vychovací, vykonací, vytrhací, vrtací, zachovací, za- mykací, zapadací, zaznamenací, zdvihací). Ostatní odvozena jsou od sloves, jež vyka- zují v infinitivě dlouhou samohlásku kme- novou. Z nich píše Šumavský s a 8 (naba- dací, nakladací, porovnavací, přiznavací, prodavací, vykladací, vyrovnavací, vzděla- vací) ; s ě 5 (obselací i obsílací, poselací i posílací, přesevací i přesívací, prohledací i prohlídací, požerací); s ě 13 (naběrací i na- bírací, natěrací, posměvací i posmívací, pro- běrací i probírací, rozběrací, spělací i spílací, svěrací i svírací, uběrací, utěrací, vyvěrací i vyvírací, zapěrací i zapírací, zavěrací i za- vírací, zpěvací); s i 5 (divací, ponimací (ale: jímací), připinací, střikací i stříkací, ušti- pací); s y 6 (dymací, nadymací, přebyvací, promyvací, vyryvací, zatykací); s ů 2 (na- duvací, zuvací). Všech jest 39; z nich 13 dle slovníku lze psáti s dlouhou i s krátkou kmenovou samohláskou. Přídavných s dlou- hou kmenovou samohláskou je v odd. 1. tř. V. v celku 33. Z nich mají á 4 (dopomá- hací, okopávací, pořádacá, šťárací); í 24 (dosílací, jídací, jímací, napínací, napomí- nací, nazírací, oblíkací, odpírací, odříkací, ohřívací, plítací, podsívací, přehlídací, pře- mítací, přivítací, čítací, stírací, střídací, uží- vací, vypíchací, vyšívací, zahřívací, zamí- tací, žíhací); ou 2 (bouchací, foukací); é 3 (létací, nalévací, vysléchací i vyslýchací). Přirovnáme-li jednotlivá tato adjektiva jedno ke druhému hledíce ku kvantitě kmenové samohlásky, jako: ponimací a jímací, při- pinací a napínací, zapěrací a odpírací, ubě- rací a probírací, seznáme, že u krácení není žádného pravidla, nýbrž pouhá libovůle; k témuž úsudku dospějeme, hledíme-li k těm adjektivům, jež slovník buď s dlouhou nebo s krátkou kmenovou samohláskou psáti do- voluje. Od sloves tř. V. 2. odd. utvořeno s krátkou kmenovou samohláskou 5 adjektiv (napajecí, přivaděcí, sazecí, střelecí, zavě- šací), z nichž jenom u jednoho (zavěšací) kmenová samohláska i ve kmeni slovesa je krátka; přirovnáme-li pak sazecí k házecí, napajecí k namáčecí (poj-iti, moč-iti, na-páj- e-ti, na-máč-e-ti) a přivaděcí k naváděcí a odváděcí, přicházíme k témnž úsudku, jako nahoře; k tomu pak krácením kmenové samo- hlásky zrušena tu charakteristická známka sloves tř. V. 2. odd. (dlouhá kmenová samo- hláska), a jeví se adj. střelecí zcela chyb- ným; dle V. tř. odd. 2. má zníti stříle-cí, dle IV. tř. střeli-cí; střele-cí nijak od kmene slovesného nepochází; kloní se spíše ku pod- statnému jménu střelec. Ze 17 adjektiv, utvořených od sloves tř. V. 3. odd., mají všecka kmenovou samohlásku krátkou, vy- jmouc kousací, strouhací (ale prý i: struhací) a šoupací. Z ostatních lze vazací a ždimací nyní spíše vřaditi do tř. V. odd. 1. Všecka ostatní již ve kmenech slovesných mají krát- kou kmenovou samohlásku. Adjektiva, utvo- řená od sloves třídy VI. mají veskrze krát- kou kmenovou samohlásku, vyjmouc průbo- vací a páskovací. Povšimnouce si náležitě všech adjektiv, shledáme, že adj. odvozená od sloves tř. I., III. a VI. mají před přípo- nou -cí kmen slovesný s krátkou kmenovou samohláskou, jako: bi-cí, mle-cí, ši-cí, leža-cí, drša-cí; darova-cí, doplňova-cí, nahrazova-cí atd., kdežto adj. utvořená od sloves tř. IV. a V. vyskytují se tu s krátkou, tu s dlou- hou kmenovou samohláskou, jako: hoji-cí, hnoji-cí, modli-cí - bráni-cí, cíti-cí, krouži-cí; běha-cí, boda-cí, čeka-cí—jída-cí, jíma-cí, fouka-cí atd. Odmítneme-li příponu -cí, zbude nám čistý kmen infinitivní. Viděti tedy, že adjektiva tato nejsou tvořena od infinitivův, ale ode kmenův infinitivních; pozbývá tedy platnosti pravidlo, že taková přídavná tvo- říme od infinitivův a že dlouhou samohlásku kmenovou krátíme: ši-cí, psa-cí atd. vznikly z infin. kmene ši-, psa-, jichž samohláska jest krátka; dloužíme ji ve dvojslabičném infin. Ale jako ve příčestích minulých a v minulém přechodníku zůstává nezměněna, tak i v ad- jektivech na základě téhož kmene infinitiv- ního osnovaných. Kde naproti tomu kmen infinitivní má dlouhou samohlásku (a tak jest u mnohých sloves třídy IV. a V.), tam podržuje i adj. od kmene toho utvořené samo- hlásku dlouhou. Podle toho doděláme se o tvoření těchto adjektiv následujícího pra- vidla: Přídavná jména, jimiž označujeme účel, t. j. nač anebo k čemu co jest, tvoříme od nezměněných kmenův infinitivních; má-li kmen infin. dlouhou samohlásku kmenovou, podržuje ji též adjektivum od něho utvo- řené. — Dle tohoto pravidla chybně jsou krácena adjektiva: nabada-cí, naběra-cí, na- klada-cí, natěra-cí, posela-cí, porovnava-cí, posměva-cí, rozběra-cí, zavěra-cí, zpěva-cí, zuva-cí, vaza-cí a pod., jejichž krátká samo- hláska kmenová poukazuje spíše ku kmenům jmenným (substantivním); přirovn.: výběr a na-běra-cí, ná-těr a na-těra-cí, po-sel a po- ela-cí, po-směv a po-směva-cí, zpěvák a zpě-, va-cí a j. Že řeč, tvoříc takováto adjektiva kmeny jmenné skutečně za základ béře, po- tvrzují svrchu jmenovaná tři adjektiva: ku- řací, zpodobací a žabací. První musilo by, kdyby se opíralo o sloveso (kouřiti), zníti: kouři-cí; druhé: zpodobovací (od zpodobo- va-ti, neboť zpodobati [dle V. tř.] se nevy- skytuje); poslední pak od slovesa nikterak utvořiti nelze, neboť slovesa „žabati" není. Že ostatně krácení kmenové samohlásky ve mnohých těch adjektivech je nepřirozeno a proti duchu jazyka, dokazují i některé in- finitivy samy. Míním ty, jejichž kmenová slabika obsahuje ve dvojslabičném infinitive dvojhlásku ou; dvojslabičné infinitivy tvo- řené od kmenův otevřených krátí ve troj- slabičném infinitivě samohlásku, jež pro dvoj- slabičný infinitiv byla zdloužena, jako: pí-ti — napi-ti; ale kde je ve dvojslab. infinitivě ou, nekrátí se ani ve trojslabičném: dou-ti, nadou-ti, plouti, vyplou-ti. Dle toho chybny jsou tvary: naduvací (m. nadouvací) a zu- vací (m. zouvací). Ku pravidlu, že adjektiva, o nichž je řeč, jest krátiti, zajisté zavdala příčinu adjektiva utvořena od sloves třídy IV.; kdyby končiti se měla v -ící, nelišila by se nikterak od určitých přechodníků pří- tomných; přirovn.: hasící (= kdo hasí) a hasicí (čím se hasí), budící a budicí, hnojící a hnojicí a pod. Jinde ovšem dvojsmysl ne- může vzniknouti; přirovn.: šicí; ležací; bo- dací, foukací, jímací, zapírací, darovací atd. a šijící; ležící; bodající, foukající, jímající, zapírající, darující. Bž. Cf. Bž. Gr. 23., 230. a 3. vyd. 11. Tomuto návrhu Blažkově odporuje Hlr. v Listech filolog. 1883. 154. píše: ,Adjektiva ta jsou nejvíce utvořena za doby nové a to velmi nepravidelně brzo s dlouhou kmenovou samohláskou brzo s krátkou. Avšak zdá se, že těchto tvarů nelze odlučovati od podst. slovesných: roz- sevač, natěrač, vazač, posluchač, nakladatel, divadlo, při nichž jen dvojhláska ou vzpírá se druhdy skracování, tedy: propouštěcí, jako: koupadlo. I máme za to, že nebylo třeba stanoviti pravidla nového a množiti zmatek.' V Brs. 2. vyd. 225. pak čteme: ,Rovněž tak skracují a skracovati mají dlou- hou kmenovou samohlásku adjektiva přípo- nou -cí odvozená: psací, srovnavací, spací, tazací, bicí, šicí, secí, žací, letací, posylací, natěrací, přijemací´ — Hledíce k příponám: -č, -dlo, -tel (i v dodatcích) doporučujeme přece Blažkovo pravidlo majíce je nyní za správnější.