Tragédie
Tragédie, e, f., tragoedie, z řeckého = smutno-, truchlohra, divadelní hra truchlivého (tragického) obsahu, das Trauerspiel, die Tragödie. Nz., Rk. T. u starých Řeků jakož i v době křesťanské prvotní původ má ve výkonech náboženských, tam ve slavnostech k poctě boha Dionysa, tuto v tak zvaných hrách pašijových. Při řeckých Dionysiích záhy vznikl obyčej přičiňovati velebným, vážným prozpěvům kůru i monologické provedení nějakého děje; z monologického tohoto provozování utvořil Aeschylus dia- logické povznes je na výši tragickou; So- fokles zdokonalil tragédii dle obsahu i dle formy. Zpěvy kůru nazývány stasima, části dialogické episodia, první vstupní zpěv kůru jmenován parodos. Každý sebe vznešenější jednotlivec proti světovému řádu stranný jest; ve strannosti této tkví popřední pů- vod všeho tragického. Meze této strannosti usiluje jednotlivec zpupně překročiti a puzen jsa bezměrnou náruživostí přerušiti, ba pře- kotiti obvyklý řád světový. V nerovném tomto boji padá hrdina za oběť své obrněné avšak strannické vůle, a proto končí t-die smrtí hlavní osoby v ní jednající. Proto zrcadlí se v řecké t-dii tyto přede vším nauky: Nic přes míru (^rfšv uyav), vládne zajisté nad životem jednotlivcův i celých národů neuprosná Nemesis! Měj v úctě zá- kony božské! Pokoř se klidnou myslí osudu neodvratnému! Nebezpečno jest přílišné štěstí; změna jeho rychlá a neočekávaná! a p. Tragický rozpor (konflikt) spočívá buď v charakteru dramatického hrdiny, neb v po- loze, v situaci, v jakovou okolnostmi často neodolatelnými vehnán bývá. Hrdina jednaje podlé své letory i podlé svých stranných náhledů vráží překotně proti zákonům mrav- ního světa, tyto pak vzpírají se proti sna- hám jeho, až záhubou téhož hrdiny usmi- řuje se porušený jím ve světě soulad. Ta- kýmito charaktery jsou rozběsilý Aias u So- foklea, divoká Medea u Euripida, u Shakes- peara Makbeth, Lear, Othello, Richard III. a j. Dojemnější jest tento rozpor, jenž leží v situaci jednajících osob, jsou-li mu zá- kladem dvě stejně oprávněné moci (kollise povinností). Jedná-li hrdina dle jedné z nich, porušuje druhou; i tu záhuba jeho uvozuje smír v poměry jednáním jeho porušené. V takovouto kollisi stržena Antigona Sofo- kleova. Má se rozhodnouti v boji mezi po- věčnými zákony sesterské lásky, upraviti totiž pohřeb odsouzenému bratrovi a mezi rozkazy vladaře Kreonta, zapovídajícího po- hřbiti v posvátnou půdu škůdce řádu obec- ného. Oba jsou ve svém právu; každému zemřelému přísluší poslední pocta, tím více ji vymáhá láska rodinná; avšak Polyneikes, bratr Antigonin, rozhněval domácí bohy, obmýšleje jich svatyni zapáliti, má tudíž i obec právo proti němu. V tomto rozporu podléhá Antigona, splácí své provinění proti zákonům obecním pokutou smrti; avšak i Kreon, přirozeného práva v jednání An- tigonině neuznávající, stížen trestem neméně zhoubným, jelikož syn jeho u mrtvoly mi- lované děvy vlastní rukou sahá na život svůj. V podobný tragický rozpor přicházejí všichni výtečníci, již v dějstvu postavili se v čelo pokroku v národech i v člověčen- stvu. I v takovýchto podnicích objevují se dvě stejně oprávněné moci: dosavadní vý- voj ve přítomnosti a idea pokroku v bu- doucnosti. Průkopníci nových útvarů poli- tických i společenských, vysoko vztýčený nesouce prapor pokroku, bořivě dotknouti se musejí vážné a stoletími utvrzené auto- rity dosavadního rozvoje v životě národův i lidstva a klesají za oběť nadšenosti v zá- pase s ustálenou touto mocí. Takýmito tra- gickými charaktery jsou na př. Sokrates, Caesar, Kolumbus, Hus a j. Podlé toho všeho tragickým naznačiti lze každý strastný osud zaviněný, kdež pak pokuta není v sou- měru s vinou, tuto daleko převyšujíc, čímž vzniká, jak už dotčeno, v utrobě diváků soustrasť a bázeň, soustrasť s tragickým hrdinou, bázeň vzhledem k našemu vlast- nímu osudu; dramatické pak provedení toho, což tragickým naznačeno, jest tra- gédie. Sloh tragédie musí býti vážný, dů- stojný, vzletný, při tom ovšem rázný a cha- rakterům i událostem úplně přiměřený. T. básní jsouc požaduje i formy básnické, verše. U starých Řekův užíváno trimetru iambického (senaru), jenž na slavnostný chod tehdejší t. úplně připadal; nehodí se však pro dobu nynější, kdež t. vymáhá ve svém průběhu ráznější pohyblivosti; nepří- sluší jí ani čtyrstopý trochaeus, obvyklý v dramatice španělské, ani jednotvárný rý- movaný verš alexandrinský francouzským tragikům doby klassické oblíbený; hodí se více pětistopý iamb bez rýmu, jenž u Němců v užívání vešel n jehož i novější básníci naši užívají (Hálek, Pfleger), nebo nadměrný pětistopý trochej (Macháčkův Záviš). Avšak i prosou dobré t. sepsány jsou (Bozděchův Baron Görtz). KB. 193. T. nábožná, světská, didaktická; básník tragédií (smutnoher, b. tragický). Nz. T. smutné má skončení. Kom. Vz S. N.