Střídá se
Střídá se také s c: slov. cicať (cucati) m. ssáti. Ht. ib. V obec. ml. zacláněti - za- sláněti. Vz C. Jedenást, patnást, kapca, ke- rúci (kterousi) = kdysi. Na mor. Zlínsku. Brt. — S ch: brchat sa v. brsat sa (v Klo- boucku u Brna). Brt. — S j na Třeboňsku : přej (= přes) zeď; čaj ( = čas) se mění; proj (= pros) za nás hříšné: primani říkají: lau- datuj ( = laudatus) sum; atlaj (atlas) starého věku. — Konečně se střídá s t: ,sýr, cf. řec. tvgos. - S se přisouvá (vz Přisouváni) před t a ň (jako jasná střídnice jeho z před ď a ň) a před k. Před t zejména a) ve pří- poně -sť proti příbuzné příponě ť na př. bolesť, žádosť atd. proti smrť, loukoť: b) když předchází souhláska retná; tu mění se skupeními souhlásky retné + t ve sku- peninu retné + st: zebe inft. zab-ti, zábsti, strč. dlúbsti, skúbsti, tépsti, hřébsti. Gb. Hl. 119. (Cf. v obec. ml. hl. vých. Čech: kladst, vedst, kradst, metst. Schl.) Podlé infinitivu nés-ti měl by i od kmene zab býti infinitiv záb-ti čili dle výslovnosti (spodobením b k t) záp-ti; když se slovo to vyslovuje, tedy jazyk při retném p na dolení části úst splo- štěn leží, průlina ústní občina rtoma se za- hradí a prudkým bezezvukým proudem se protrhuje; pro následující potom t zdvíhá se konec jazyka, aby se k přednímu patru přimknul a proud přeryl, neboť tím způso- bem článkuje se t; ale k tomu potřebuje času nějakého, byť sebe rychleji se pohy- boval, a když jest takřka v polovici cesty ze své dřívější polohy k přednímu patru, tedy jest právě v takovém ustrojení, za ja- kého se článkuje s, a příležitosť, přidati hlásku s, je tím podána: prudký bezezvuký proud, který byl puštěn na předcházející p, trvá dále a jda skrze ono nastrojení esové, dává vzniknouti hlásce s; ovšem hned po- tom přimyká se jazyk k přednímu patru, aby se učlánkovalo t. A tak mimo vůli mlu- vícího povstalo s mezi p a t, za žádané záb-ti vyslovilo se zápsti, psané záb-s-ti, a tento infinitiv s přisutým s stal se pravi- dlem. Podobně v latině: ab-s-traho, ab- s-tineo, ob s-tinatus a p. — Pozn. Když se takovým přisutím skupenina souhlásková o člen rozmnožila (za dvojčlenné pt nastou- pilo trojčlenné pst atp.), tedy často jiný člen zároveň se odsouvá. Na př. od km. hřeb je infinitiv s přísuvkou hřébsti, ale vedlé něho také strč. inft. hřésti, z něhož vysuto jest b. Podobně v latině: ostendo m. ob-s-tendo, sustineo m. sub-s-tineo, sustuli m. sub-s-tuli a j. Gb. Uv. 28. - Před ň jest přisuto s v: báseň m. básň, strb. ba-sni. (proti da-nb a p. Mkl. B. 119.), píseň m. piesň, strb. pé-snb (pě-ji). Před k jest při- suto s ve příponě -ský, strb. -bski-j (proti lat. -icus, řec. -rzos ): božský strb. bozskij atp. V doudlebském lekstati místo lektati je s vsuto do skupeniny hrdelné + t a tak možno také české noc = nok-ť a infinitivy péci, moci a p. vyložiti. Do pek-ti vsulo se s a bylo pek-s-ti, z toho odsutím hrdelnice pesti a z toho péci. Gb. Ht. 119., 120. Cf. Schl. Kirchenslavische Formenlehre 137., Bž. 50. V násloví: s-pád, D., skot (z kotiti, pa- rere), strkati, sr. trkati, Šf., střez (tř-íti), skřek (křik). Jir. V obecné mluvě: sklouzati m. klouzati, v již. Čech.: sklosťivej m. chou- lostivý, Kts., ve vých. Cech.: snětleu větev, Střehová a Střeboň m. Třebová a Třeboň. Jir., Kts. Potom v: tesati od titi, křísiti od křáti v okřáti. Šf. Cf. Ht. Zv. 109. — S při- souvalo se vnitř slova před příponami již v prastaré době, v násloví rozšířilo se s v češtině teprv od 14. stol. Jir. — S se od- souvá z náslovných skupin stř, skř dílem ve výslovnosti obecné, dílem i v písmě: tře- liti. tříbro, Šb., třep, třevíc, třevo, třapec, křivan, Jir., stříkati — tříkati, střemen — třemen, skřeček — křeček, skřín — křínka atd. Gb. Hl. 115. Cf. Ht. Zv. 109. V jižních Čech.: křivan, sechnout m. seschnouti, ale nikoli ve: střevíc, stříbro; v celých ostat - ních Čech. se s ze skupeniny stř vypouští. Kts. Na mor. Zlínsku: tín, tínit m.:stín, stí- niti, ale ode slov počínajících skupeninou stř se nevy souvá: střešně, střevo, střep vyjma: tříslo. Brt. Ze skupenin řst, rsť : gt. křtu m. křstu, křtíti m. křestiti z křest. Ht. Zv. Cf. Bž. 41. a Odsouvání. — S přípona a) substantiv: hnis (hni-ji), Mkl. B. 319., mě- stys, chuďas, Č, čas, rys, kus, Bž. 234., klas od kláti; b) zájmen: kdos, vz Si; c) adv.: letos, dnes. D. Vz Tvoření slov. — Slova v s ukončená masc. sklánějí se podlé I. sklonění (Páv): Krausa, Mengsa, Novalisa, Aloysa, Zákrejsa, Karasa, vz Jméno, Koňas, Brs. 46.; strany vokat, sg. vz B, strany lo- kalu I. sklonění vz Lokal a v VI. sklonění (Slovo) mají raději e než u: v mase; slova pak žensk. rodu sklánějí se dle Kost a Daň. — V nejstarších rukopisech českých litera s zastupovala ś, š a ž a opět zastupována bývala literou z (sz, szs, zz, ss; v 13. stol. zzwathy = svatý, nezzmyzzl = nesmysl. Šb. lit. 80.): iase = gaže, nasi = naši. zlaba = slaba, Jg., musa = muža, selezu = železu, bese = bieše. Kt. — Po s psáno v stoletích nejblíže minulých obyčejněji bez rozdílu y, nyní dle analogie bud i, bud y: syn, síně. Po s piš y ve slovech: syn, sypu (sýpka, sypký), sysel, syt (nasytím), sykot (syčeti), sýr (syrovátka, syrový), osyka. Kz. Novo- české z, s jsou totiž suohlásky obojetné: vozy — vozí, kosy — kosí. Naproti tomu jsou strč. z, s tvrdy. Ve staré češtině byly totiž vedlé tvrdých z, s zvláštní jejich stříd- nice měkké ź, ś: vozí vysl. voźí, kosí vysl. kośí; ale tyto časem zanikly a za ně větším dílem a skoro pravidelně se vyslovuje z, s. Novočeské obojetné souhlásky z, s jsou tedy tvrdy tam, kde zastupují staročeské tvrdé z, s na pr. vozy, kosy; naproti tomu platí v mluvnici za měkké tam, kde jsou dědici a nástupci strčes. měkkých ź, ś na př. ve slovích vozí, kosí. V koncovkách tvaroslov- ných nebývá nesnadno přesvědčiti se o tom, máme-li před sebou z, s tvrdé či měkké ; volme si k tomu konci obdobný tvar, který má souhlásku zubnou na místě pochybného z, s a zní-li ona souhláska tvrdě (d, t, n), jest i z, s tvrdé, zní-li však měkce (ď, i, ň), jest i z, s měkké, totiž zástupcem bývalého měkkého ź, ś. Na př. ve vezu, nesu je tvrdé z, s, poněvadž ve tvaru obdobném vedu je tvrdé d; ve vozím, nosím měkké z, s (= strč. é, š), poněvadž v obdobném vodím je měkké ď. Gb. Hl. 22. Na mor. Zlínsku nevyslovuje se s měkce, ale má platnosť hlásky měkké. Proto y po něm zní jako i a substantiva jím ukončená sklánějí se podlé vzorů měk- kých: lese, v lesi. Mtc. 1878. 6. Brt.