Ž
Ž jest dle nastrojení mluvidel ústních palatalní (či měkká) sykavka. Od pří- buzného š liší se tím, že jest jasné (media), kdežto š jest temné (tennis), a od příbuzného z i ź zase palatalností, jelikož z jest tvrdé a ź mezi tvrdým z a palatalním ž u prostřed leží. Článkuje pak se ž proudem zvuku mírným, nikoliv násilným, jenž bere se z hrdla a skrze dutiny ústní průlinou, kterou činí prostředek jazyka k patru vztýčený; prou- dem násilným při témž nastrojení článkuje se temné š. — Ve starých jazycích hlásky ž nebylo, ona teprv během času z hlásek jiných povstala. Slovanské ž má jednak v ostatní indoeuropštině střídnici g, gh, na př. žas — užasnouti, got. us-geis-nan, žežhule, lit. geguž?, žába, pr. gabawo (Mkl. aL. 271.), jednak samo slovanské tvarosloví ukazuje, že ž někdy z dj povstává na př. hled- ohlížeti, hrad — hražen (vedlé hrazen), někdy z zj na př. vůz — vožen (v Opavsku žima m. zima); v některých cizích slovech z j: judaeus — žid, županB, vestis — střlat. jupa; ž scheint unmittelbar aus dj, dž hervorge- gangen. Mkl. aL. 271.; větším dílem však a obyčejně změkčováním z g (h) a to změkčo- váním stupně druhého, jelikož na prvním stupni měkkosti se za g (h) vyskytuje měkké ź na př. mog — mohu, imper. pomoz, partc, přemožen. Gb. v S. N. Cf. Vm. Mkl. Hlásko- sloví 35.—36. Klih — klížiti, váha — vážiti, sáhnu — dosažení. Vz Změkčování a o ž ve staroslovančině v Mkl. aL. 291. a násl. — Ž se střídá (vz Střídání) 1. s h. V obecné mluvě klade se ž m. h. v 1. os. sg. a v 3. os. pl. sloves, kde se v u končí: můžu, můžou m. mohu, mohou. Šb. Ž se řeč no- vější zvl. ve flexi ráda vyhýbá: lok. druže — druhu. Vz Hrdelnice. — 2. S: 1. V již. Čech. mění se ž v l; moldýř (moždíř) m. mordýř. Kts. — 3. S: ř, hlavně v obec. mluvě; ř no.: ž: mládeř, drůbeř, krádeř m. mládež, drůbež, krádež, Kts.; ž m.: ř: žebro, žebřík, bažina m.: řebro, řebřík, bařina, Ht., žeřicha, žeřavý, řežáb m.: řeřicha, řežavý, jeřáb. Jir. Vz Ř. — 4. S: s, vz S. — 5. S: š: chýže — chýše; vyslovujeme kníška, nůš m.: knížka, nůž. Brežditi vedlé břeštiti. Vm. Vz Š. — 6. S: z: hryžu, snáž na.: hryzu, snáze. Vz Z (se střídá s ž, mění se v ž). — 7. Sj: žeřavý — jeřavý, žeřucha — jeřicha, žádati — jádati. Ob. Hl. 101. — 8. S č: čbán — žbán. Brt. — Ž vypadlo ve slově týden m.: týžden; v již. Čech. ve slovostředí se vysouvá: vdy m. vždy. Kts. — Ž se vkládá: žbán (baňka), žbluňkati. Jir. Rádo přistupuje k d a činí s ním sku- peními žd: hromážditi — hromaditi. Ht. Naopak za ž, následuje-li za ním podnebná samohláska, vsouváme d: ždmu m. žBmu, ždímám m. žímám, paždí m. paží, dlážditi m. dlážiti. Vz Bž. 49. Na konci slov při- pojuje se ž (že) k některým slovům, vz en- klitické že, 1. — Jména ukončená v ž jsou rodu ženského kromě: kříž, nůž, ostříž, plž, trnož. Jména mužská skloňují se podlé druhého muž. sklonění (Hráč, Meč); jména žen. rodu podlé Daň, jen: lež, otěž, řež podlé Kosť. Kz. — Po ž piš vždy i, í, nikdy y, ý. — Ž' = že. Ž' máš umřieti. Výb. I. 164. Cf. Bž. 35. — Umím to od á až ďo ž (= všecko). Us., Sá. v Osv. I. 179. — Cf. Gb. Hl. 20., 22., 99., 101., Mkl. aL. 291. a násl. Co se psávalo m. ž ve starších dobách? O tom vz Gb. Příspěvky k historii čes. pravopisu (Mus. spis č. 117.): 96., 177., 214., 259.—260.