Slina, slína
Slina, slína (V.), slinka, y, f., pl. sliny, f., vlaha úst. S. m. splina, utvořeno-li toto slovo z pli (plíti). Ht. Skp. 75. S., strsl. s. vedlé sljuna. J. Schmid Gesch. d. indogerm. Vo- calismus 2. 259. Sr. lett. slénas, slěkas, lit. seile, lett. seilas. Koř. spljů,"jenž ve tvaru sljuna p vysul, ve tvaru plju (pliji) pak s sesul. Mkl. aL. 174., 129. Sr. lett. spjau, spljau. Příp. -na. Mkl. B. 117., 118. S. jest tekutina vodnatá, bezbarvá, obsahující o něco více než 1% rozpuštěných látek pevných a slouží k navlažování potravy. Vz Schd. II. 352., S. N. S. břišní. Vz Schd. II. 354. Der Speichel. S. jest mok nebarevný, pěnivý, něco vlačitý, mydlinatý, bez chuti a bez vůně. Ja. Sliny vylučují žlázy pííušní, pod- sáňové, podjazyční, podpyskové a tvářní. Vz S. N. S. vyhozená (Kom.) = chrkel, s. lačná n. postní. Šp. Sliny pokrmy zavlažují a z části i rozmočují; S. ústní, břišní. Pž. Lačnou s-nou něco stírati. Us. Šd. Tlachá, co mu s. k hubě připlaví (co s. k ústům přinese n. přivede, co na jazyk přijde). Č. Vz Tlachal. Co slina k ústům přinese, to žvete. Str. Kdo do nebe plije, na jeho vlastní tvář slina padá. Koll. Za nic a jako za slinu se počítají. Vš. Sliny z úst co kancové ně- jací vypouštěli. Ler. Cokolivěk jemu náhlosť a s. přinese, to proplíští. Hus III. 182. — Slinu, slinku na něco míti = laskominy, grossen Appetit zu etwas, wässeriges Maul wornach haben. Jg. Sliny mu na to z úst tekou. Us. Dělati někomu na něco sliny (šťávu, laskominy); Až mu s-ny na to z úst tekou. Vz Mlsný. č. Dělaly se mu sliny v hubě Us. Šd. Dá komu s-ny robiť (chuť drážditi). Mt. S. — Slinu, slinku polykati, den Speichel schlucken = závistivě na něho hleděti. Vz Závisť. Č.