Kdo
Kdo, str. kto. Ve kto — kdo (vyslov gdo, dialekticky ku př. v již. Čech. hdo) a někto — někdo změnila se celá temná skupenina kt v jasnou gd a jest v písemných památ- kách z pravidla kto až do konce 15. stol., načež ještě nedlouho vedlé kdo se drží; ve 2. čtvrti a v polovici 16. stol. je již novo- české kdo pravidlem. (íb. Hl. 105. Vz Ht. Sr. ml. 240. K., gt. koho, dat. komu, akk. koho, lok. v kom., instr. kým. Kdo má jen sg., ale nom. sg. kdo užívají také. v pl, Ti, kdo dobří býti chtějí. I). 1 ti, kdož jiných vůdcové býti mají, zle vedou. Kom. 1 po- tupují vás ti, kdož se vás prvé strachovali. V. Ale. lépe. v těchto případech užíváme: kteří, jíž. Zájmenem kdo tážeme se po oso- bách a jich jménech, zájmenem co po věcech a zájmenem který po obou. Kdo jest to? Nevím, kdo jest byl, ona-li či jiná. Svěd. — Místo gt. přivlastňovacího koho klade se forma přídavná čí. čí jest dcera V Br. Čí jsou tito hrobové? Háj. Vz Já. Kdo je 1. tázací a) přímě, wer? Kdo jest to? kdo by neplakal? Us. Koho honíš? Br. Komu běda? Br. Kým mne býti praví? Br. Kdo tu? Kdo tu mezi nimi víc byli? Kdo jsou při tom byli? Kdo jsou to psaní ku králi ode vší jednoty činili? Aug. 80. Kdo za to může? šp. prý m. kdo tím vinen? Kdo je toho pří- čina? Vz Vinný a více v Ht. Br. 272. Ale viz naproti tomu také: Moci. — b) Nepřímě. Nepatr, kdo mluví, ale co. Jg. Člověk neví, komu zašívá a mlátí. L. —2. Vztažné s, ten' nebo bez něho; strslov. zřídka kdo za rela- tivum se kladlo, poněvadž bylo pravidlem vztažným zájmenem jenž. Vz Jenž. Wer-der. Kdo lip krmen, ten líp táhne. Us. Kdo slíbil, ten dej. Kdo neseje, ten nevěje. Us. Kdo žádá, chápá všecko. Kom. Kdo s koho, ten toho. Vz Moc. Lb. Kdo oře, v naději orati má. lír. Ten, kdož jazyky cizími mluví. Br. Káza všem, ktož by mohli jíti. Kat. 1138. (Mkl. S. 92. ). Kdo chce kam, pomozme mu tam. Kdo se ptá, nerad dá. V Praze blaze (tomu), kdo má peníze. — 3. Neurčité zájmeno někdo, kdos, nějaký, kdokolivěk, man, jemand, einer, ein. Kdo nabývá významu neurčitého zájmena tím, že se stává bezpří- zvučným, v kterémžto případě z pravidla na prvním místě věty se neklade. Měl-libý kdo proti komu žalobu. Br. Více nevím, abych koho jiného křtil. Br. By na krašší sieni byla, než ji vídal kdy kto živý. Kat. 968., Mkl. S. 87. Přidali se ku kdo si, stane se kdo neurči- tým zájmenem: kdo si, aliquis. Zavolavše koho si, tázali se. Br. Leda kdos. Vz Si. Mkl. S. 89. Čím více kdo má, tím více žádá. Tím tížeji padá, čím kdo výš leze. Čím kdo zachází, tím také schází. Us. Ušel pryč, než kdo zvěděl. Us. Co koho do toho ? Was geht das Jemanden an? Dch. — Ve spojený s jiný, jinší', wer anders, jemand anders. O kom jinším mluví a o sobě myslí. L. Znám svou dcerku lépeji jako kdo (jiný). L. — Ve spo- jení s řídký = málo kdo. Řídko kdo vnitrní povahu examinoval. Vz Málo. Kom. — Kdo s přechodníkem, vz Přechodník. — Ve spojení s by. Kdožby otce neb matku ubil, smrtí ať umře. Br. Kdo by si to pomyslil? Us. Kdo ve větách konditionalních se i vypouští, vz Konditional XIV. 4. Pozn. 1.