ÍDlouhé í píše se od r. 1842. Před tím psalo se: j: gjdlo, namáhánj, vjtr. — Dlouhé í od dlouhého ý se u výslovnosti celkem neroze- znává, jako ne i od y. Vz I (hned z počátku). — Dlouhé í se klade: 1. Po měkkých sou- hláskách, vyslovuje-1i se dlouze: cítiti, čísti, šířka. — 2. Ve jménech podstatných rodu muž. zakončených v nom. sg. na: -ín (ale Hospodin, Martin), -ík (ale okamžik), -íček, -ínek, -ník, -íř a u jmen rodu střed. v -í ukončených: komín, ručník, klíček, tatínek, havíř, zelí, znamení. — 3. V mnohých jménech v -íc: zajíc, měsíc. — 4. V předložce při, je-li složena s jmény podstatnými n. přídav- nými aneb se slovy od těchto odvozenými, která nejsou odvozena příponami: -ání, -ení, -án, -en: přímluva, přívětivý (ale: přimlou- vání, přimluvení), příkop, příjmení, příjemný. — Vz I (kde se hned z počátku o „při" mluví). Vz také: Při. — 5. V adjektiv. jednoho zakončení: dnešní, lepší, milejší, kozí. — 6. U adjektiv ve skloňování jich. Vz í (ve sklo- ňování jmen přídavných. Doleji). — 7. Ve sklo- ňování jmen podstatných. Vz í (ve skloňování. Doleji). — 8. V časování. Vz í (v časování. Doleji). — 9. Vzniklo-li z ě n. e nebo může-li se v e, ě proměniti: bílý — bělič, dříví — dřevo, vybírám — vyberu, vítr — větru, navštíviti — návštěva, zpívati — zpěv, říčka — řeka, říci — říkati — řeknouti, díra — děravý. Mk. Vz násl. — Dlouhé í povstalo 1. z: é (ie); é se v í zúžilo. Vz é, Zúžování. Gb. — 2. Z: ě. Vz ě. Měřiti — míra, věřiti — víra, slov. chlěvb, chlív. Ale dosud se říká: na mou věru. Prk. — Vz Gt. 50. — Z ija; ija od pradávna se měnilo v ie: děvčija — děvčie — děvčí; kozija — kozie — kozí, kurija — kurie — kuří (noha kuří), Jir., přijatel — přítel, božija — boží, Hš., panija — paní. Mkl. B. 72. —4. Z ije. Toto od nejdávnějších dob přechází v ie a toto rovněž jako to, které z ija povstalo, záhy přešlo v í. Již v Pr. Zl. Hl. vyskytuje se: udarenímb) m. udarenijemb, množstvije — množstvie — množství, večernie tma, tuřie hlava. V rukopisech 14. stol. í hojněji vyniká, ačkoliv vždy jen po různu; ale na začátku 16. stol. obdrželo v knihách vrch. V mluvě obecné zajisté už od 13. stol. bylo. Jir. Ve- selí, svědomí, krytí, pití, hraní, spasení, dubí, křoví, listí, peří, náledí. Mkl. B. 69. Vz Mkl. S. 877. — 880. — 5. Z iji: znameniji (lok. ) — znamení. — 6. Z iju: znameniju — zna- mení. — Pozn. Prk. v odstavcích 4. — 6. na- vrhuje, ie, ii, iu m., ije, iji, iju´, poněvadž těchto tvarů nelze dokázati. — 7. Z ú (ou). Vz ú (ou) v í. Šb. Milijú — milujou — mi- lují, strč. dušú — duší. — 8. Z á. Vz á. — 9. Zdvojením krátkého i: pi ? i — pij — pí; bi ? i, bij, bí. Us. — 10. Z e, stupňováním: pletu — zaplítám, beru — rozbírám. Zk. — Dlouhé í se rozkládá v: ie a ej. Vz ie a více do- leji: í se střídá s: ie, ej. — Dlouhé í se střídá: 1. s á. V obecné mluvě jihozápad. Čech. v minul. čase: smíl se, huvíz m. smál se, uvázl, Šb.; v střed. Čech. zíbst, zíblo, uvíznout m. zábsti, záblo, uváznouti. Šb. V 3. os. pl. praes. na Slov. choďá, čiňá m. chodí, činí. Šb. — Dlouhé í m. á jest znakem nářečí Českého: zajíc, měsíc, číše m. zajác, měsác, čáša. Šf. — 2. S e, ě. — V jihozáp. Čech. í m. ě v minul. čase: pršílo, von míl, chtíl, slyšíl, umříl m. pršelo, měl, chtěl, slyšel, umřel; a také v jiných slovech: pína, dívčí m. pěna, děvče. Šb. Na Plaště: pína (pěna), dívčka (děvče); ale jinak: měl, umřel, pršelo, nést, pect. Prk. — V Krkonoších: včíla, dcíra, zíta m. včela, dcera, zeť. Šb., Hš. — Ve vých. Čech. před- sení m. předsíní. Kb. — Na Hané kladou místo dlouhého í: i, é, e, ě, o, ó: sela, česť, měť, lepa m. síla, čísti, míti, lípa, cisař. Hš., Šb. — 3, S é. Vz é. — V obec. mluvě jihozáp: Čech. (na Mor. Mřk. ): pěkní tele m. pěkné. Šb. V celých záp. Čech. pěkný tele. Prk. — V Krkonoších: míno, líto, díšť, dvíře m. jméno, léto, déšť, dvéře, Šb., chlíb n. chléb. — Na Hané m. í: bléž, slébiti m. blíže, slíbiti. Šb. — 4. S i. V nom. pl. rodu muž. í m. i: hrnčíři, Troj., bratří, mniší, koní, hoší a v obec. mluvě střed. Čech: drozdí, ptácí, chlapí, muží (ale: holubi, čápi). Šb. V obec. mluvě ku př. jihozáp. Čech v zájmenech: jích, jím, jími, ji (akk., sg., f. ) m. jich, jim, jimi, ji. Šb. — Ve vých. Čech. se v koncovkách í rádo v i krátívá: štěsti, povídáni, s pomoci, kostelnik, dnešni, chodime. Šb., Jir. Dlouhé í zní v již. Čech. jako velmi vysoké ale krátké i. Kts. — 5. S ý vobec. mluvě jihozáp. Čech: černí plášť. Šb. — 6. S ú. S růžú — s růží. Šb. (kde?) — 7. S ou v obec. mluvě: díra — ďoura. V záp. Čech. jmenovitě na Plaště žer- tovně: zajouc, peňouze vedlé peňáze. Prk. Vz ou. — 8. V střed. Slov. s ja. Vz Ja. — 9. S j. Dlouhé í po vynechání předcházejí- cího j mění se, předcházi-li a, v j (aj): krajíc — kraíc — krajc, zajíc — zajc. V obec. mluvě. Vz I (v násloví, 1. ). — 10. S o, ó. Na Hané kladou místo dlouhého í: o, ó (i, e, ě, é): klóč, ďóra (ďoura), Jora m. klíč, díra, Jíra. Šb. — 11. S ijou, ijó. V záp. Mor. m í v 3. os. pl. praes. chodijou, cho- dijó, tahajou, tahajó m. chodí, tahají. Šb. — 12. S ie. Vz ie. Na Slov. viéra, miéra m. víra, míra. Šb. Rozkládání í v ie je v češtině velmi staré. Rkk.: jeleniem skokem, nravóv cuziech. Jinde: Siela, konieček, kriedlo, kniežka; za niem, s niem; za třetiem; z les- niech; zvláště v 2. a 3. osobě praes. mlčieš stojieš, mlčie. Zde skutečně ie a ne í vyslo- vovali. Ht. Zv. 15. Táhne se to od sklonku 13. stol. až do 16. stol., do toho totiž času, když m. ie zúžené í nastoupá. Ale po tu celou dobu je přece í pravidlem a rozlože- nina ie jen výjimkou. (Gb., Kt. ). — 13. S ej, místo ie. Rozkládání í v ej vysvětlují totiž Šf., Ht. a Jir. přesmyknutím z ie: vozíček — vozieček — vozeiček — vozejček, nožíček — nožejček. Vz také Gb. Hl. 75. V obec. mluvě vých. a střed. Čech. rozkládá se v instr. sg. í v ej: kostěj, s mastěj, ulicej, slepicej m. kostí, mastí, ulicí, slepicí. Vz více: i ve skloňování. Skloň. V. — V obec. mluvě v 3. os. pl. praes.: hořejí, držejí, svítějí m. hoří, drží, svítí. Ht., Kt. Toto í — ejí sluší přičísti analogii sloves spadajících pod vzorec , Uměti', jež se zase končí provincialně v 3. os. pl. na -í m. na -ejí: umí, hubení, želí; ba i: ví, jí m. vědí, jedí. Vz Listy filolog. II. 229. — 230. Prk. Vz -ejí. — Pod Krkonoši: v Němcejch m. v Němcích. Kb. V nom. pl. adj. muž. rodu živ. bytostí: velicej páni, ši- rocej, mnozej, ubozej m. velicí, širocí, mnozí, ubozí. Kb. Ve vých. Čech. a jinde v ej (ěj): lejti, sejto, cejtit, cejcha, zejma (něm. Winter, ale zima, něm. Kälte), vozejček, nožejček m. líti, síto, cítiti atd. Jir. V již. Čech. se to zřídka stává, jen: sejtí (sítí), rejchtat (říchtat, řechtat), přejvoz (přívoz), ohřejvat (ohřívati). Kts. — Dlouhé í koncovka A. v skloňo- vání. I. sklonění. V nom. pl. u některých slov. Vz nahoře: í se střídá s i. — Skloň. II. V nom. pl. u některých slov í m. i: kněží (vedlé: knězi), koní. — V Přerovsku, v Opavsku a u Čechů v prus. Slezsku v gt. pl. í m. ův: muží, rodičí, mnoho ohní, pět groší místo mužů, rodičův, atd. b. — Skon. IV. Růže: v instr. sg. a v gt. pl. růží. — Sklon. V. v instr. sg. a gt. pl.: kostí, daní. Že se zde a u IV. sklon. ve vých. Čech. í v ej rozvádí, bylo již dříve praveno. Vz í se střídá s ej. Ale ve slovech abstrakt- ních se to nečiní: s bolestí, s dychtivostí, ne: s bolestěj. — Sklon. VII. V gt. pl.: polí. — Sklon. IX. v sg. ve všech pádech kromě instr.; v nom., gt., akkus. a vok. pl.: znamení. — V gt. dualu ve slovech: oči, uši = očí, uší. - - U adj. trojího zakončení (-ý, -á, -é) v nom. a vok. pl. rodu muž. živých bytostí: noví dělníci, pěkní ptáci, velicí žáci. — Vz také: í střídá se s i. — U adj. jednoho zakončení a) v sg. a) v rodě muž. v nom. a vok., ß) v rodě žen. ve všech pádech, y) v rodě středním v nom., akkus. a vok. — Pozn. Také v akkus. sg. muž. rodu ve slovech znamenajících neživé bytosti. Koupil jsem dnešní chléb. — b) v pl. ve všech rodech: v nom., akkus. a vok. — V zájmenech: ona, v gt., dat., lok. a instr. sg. jí; můj, tvůj, svůj v nom. pl. rodu muž. živých bytostí: mí, tví, sví; naše a vaše (sg., f. ) v gt., dat., lok. a instr. naší, vaší. — Číslovky. Vz Tři, Čtyři. Číslovka všechna (sg., f. ) v gt., dat., lok. a instr. vší. — B. V časování v 3. os. sg. praes. časoslov třídy: III., IV., V. (vzorec: krájeti); v 3. os. pl. praes. časoslov třídy I. (kmenů otevřených), III. (vzorec: hleděti), IV., V. (vzorec: mazati, maži a mažu) a VI.: biji, hledí, činí, maží, milují. V jihozáp. Čech. a v Krkonoších kladou správně tuto kon- covku: voni se těší, učí; ale užívají jí ne- správně i tam, kde -ejí se má klásti: voni vynáší, vodchází, shání, vyzvání m. vyná- šejí, odcházejí, shánějí, vyzvánějí. Šb. Tak skoro v celých západ. Čech. Prk. Vz výše č. 13. Jinde se v Čech. v tomto případě všude rozvádí í v ějí (ej): vidějí, honějí, ve vých. Čech.: kauky letěj, nosej; oni hořej, držej, smrděj, křičej. Jir. Není to vlastně rozvádění, nýbrž analogie, vz výše č. 13.; v nosej atd. jest í sesuto. Prk. Vz -ejí a také: í se střídá s: ijou, ijó, ou, ó. — Dlouhé í se skra- cuje, a) Některá jména III. sklonění skracují v instr. sg., pak v genitivě, dativě, lokale a instr. pl. í v ě: míra, měrou, měr, měrám, měrách, měrami; díra — děrou atd., víra — věrou atd.; jiná v i: síla — silou — sil — silám — silách — silami; žíla — žilou, mísa — mis. Vz Ě. — b) Také některá jména I. skl. krátí ve skloňování dlouhé í. Vz Vítr, Sníh. — c) Zdrobnělá: hlína — hlinka, žíla — žilka, hříva — hřivka, chvíle — chvilka, mísa — miska, blízký — blizounký. Jiná zase ne, ku př.: hlíska, hříčka, mízka. Vz Hlína, -ka. — d) U adj. v -ký ukončených v kompara- tivě: bílý — bělejší (zřídka bělši), nízký — nižší. - - e) Tvoříce adj. příponou -cí: bíti — bicí. Vz -cí. V supinu krátí se í buď v i neb ě dle původu í. — Vz Supinum. — f) Vz í se střídá s i (4. ). Vz Skrácení. — Dlouhé í se odsouvá v obec. mluvě v 3. osobě pl.: uměj, volaj m. umějí, volají. Gb. Hl. 86. — Dlouhé í příponou jmen přídavných (přisvojo- vacích), před níž se dlouhá kmenová samo- hláska krátívá a h v ž, ch v š, k v č, r v ř, d v ď nebo z, t v c, c v č mění: páv — paví, hadí, vrabec — vrabčí, drak — dračí, výr — výří, medvěd — medvědí, hovado — hovězí, vlk — vlčí (srsť), pták — ptačí; v osobních jménech: Bůh — boží, člověk — člověčí, kníže — knížecí (gt. knížet-e). Vz ův; Mkl. B. 62. Někdy se t rozlišuje v č: jehněčí vedlé jehněcí; s se neměkčí: husa — husí, krysa — krysí. Prk. Užívá se této přípony u jmen živých bytostí. Při slovech samohláskou ukončených odmítá se samo- hláska tato a potom teprv í se připíná: moucha — muší, slepice — slepičí, pa- stucha — pastuší, bába — babí. — Přípona í značí poměr genitivu, mluví-li se o pojmu, ale ne o prosté, určité osobě, neb v tomto případě se z pravidla dává přípona -ův (-ova, -ovo) n. -in (-ina, -ino): hlava člověka (ně- jakého, kteréhokoliv) = člověčí, roh jelena = jelení, maso telete = telecí, Klc., sukně sestřina (určité sestry). Pastuší hůl = hůl, jakou mívají pastuchové; pastuchova hůl = hůl určitého pastuchy. Čí jest to hůl? pastu- chova (našeho pastuchy). Vz -ský, -in. — Vy- týká tedy přípona tato 1. věc, jež jménu omezenému přísluší (m. genitivu přivlastňo- vacího). Srsť kozí (kozy), noha telecí (telete), žluč rybí, srdce krkavčí, liščí, vlčí, hovězí, medvědí, ovčí. — 2. Vytýká podmět, původ činnosti a vlastnosti, kterouž jméno omezené do sebe má (m. genitivu podmětného). Poru- čení boží. Zpěv krkavčí. Hadí uštknutí. — 3. Jmenuje věc, která předmětem činnosti jména omezeného jest (m. genitivu předmětného). Zná- mosť boží (Boha). Láska boží. Zk. — Jménu v -í ukončená jsou rodu středního: znamení, psaní, leknutí atd. — Muž. rodu jsou: září, sudí, rukojmí; v pl. kněží, bratří atd.; žen. rodu: paní, pradlí, švadlí, lodí, přádlí (Zk. ). — Jména podstatná samohláskou í ukončená skloňují a) neutra a masc. podlé, Znamení', žen. dle téhož vzorce, jen že se v instr. sg. končí v -í; vlastně dle vzorce, Růže', jen že, ano í jest původu dvojhláskového (panija, pania, panie, paní), objevuje se samohláskou v koncovce vždy í buď ztažením z ii (sg. dat., akkus., lok. ), či z íí (sg. instr., pl. gt. ), neb zú- žením z ie. Prk. Adjektiva v -í ukončená sklo- ňují se dle, Dnešní'. Sudí, markrabí, purkrabí, Brikcí, Jiljí, Jiří skloňují se podlé „Dnešní", nejsou-li určena přívlastkem: Jiří, Jiřího, Jiřímu, Jiřím. Pakli přívlastkem určena jsou, skloňují se podlé „Znamení", jen že i v instr. sg. v -í se končí. Jg. píše v článku = Jiří: Cum adjectivo svatý indeclinabile est (spojeno jsouc s adj., svatý' neskloňuje se). Svatý Jiří, Svatého Jiří, Svatému Jiří, Svatým Jiří. Mk.; Kz., Zk. Vz Jiří.
