Dážď
Dážď, dáždik, dáždíček. Mkl. Etym. 39. Cf. Dášď. Slov. Dážďu nohy visia (hnedlé bude pršeti). Rr. Sb. Netreba kepeň predo- šlému dážďu. Mt. S. I. 101. D. prší, len tak leje se; Umočil ma dáždik na hoře; Dáždik počal mrholiti. Sl. ps. 69., 217., 336. Od Lučenca dážď idě, už moj milý nepríde; Až bych sa ja dažďa bála, do kríčka bych ne- stávala; Prší dážď, prší dážď, bude velká leja, pozri si, šuhajko, do ma milej dvora; Bez daždíčka vädne kvet, bez Janíčka pustý svet; Dosť bolo i dažďa i velikej plušti, ale som nemohla od velkej lúbosti (rásť). Sl. spv. 13., 57., 114., 135 , 205. V dáždi, v plušti na ulici kura piští, kura kričí; Po doline dážď prší, muoj milý má mrcha klobúk ; keď ho stretneš, rozdrap mu ho, nach naňho dážď neprší; Prši dážď, bude v noci klzko, čo já dbám, mám frajerku blízko; Na holi, na holi, daždíček mrholí, kdože naše ovce v košiari podojí? Koll. Zp. I. 9., 64., 161., 329.